Poslední dny v Soulu

Zřejmě megalomanské zážitky dní předešlých, v nás vyvolaly potřebu na chvíli zanechat centrum města svému zběsilému tempu a prožít jeden den někde, kde si zvolíme své tempo vlastní. Přímo až k centru města z jedné strany zasahuje národní park, pohoří Bukhansan. Vzhledem k tomu, že Soul samotný je prakticky 0 m.n.m., pohoří tu znamená v tomto případě vrcholky 600 - 700m. Vyrazili jsme metrem z centra asi 15 zastávek na okraj města, odkud je do parku přístup. Ze zastávky jsme ušli jen pár set metrů, přešli hlavní silnici a zapadli do úzké uličky, která směřovala k opravdu hezkým skalnatým vrcholkům a zalesněným kopcům. Ale nebyla to obyčejná ulička, byla to outdorová ulička. Po celé její délce ji jeden vedle druhého lemovaly obchůdky se speciálním outdodrovým vybavením a nás míjely četné výpravy turistiky chtivých Korejců. Ti měli na sobě vše co se v těchto obchodech pořídit dalo, vybaveni od bot, kalhot, teleskopických holí, některým se na batozích houpaly i karabiny, přes nepromokavé bundy. Po chvíli jsme začali nabývat dojmu, že jsme se vypravili snad o pár tisíc metrů výš, což nám taky naznačovaly opravdu výmluvné pohledy asijsky tvarovaných očí. Na chvíli nás snad i nahlodaly, zda jsme i my patřičně vybaveni! No ale věřili jsme si, Verunka měla svoje oblíbené páskové sandály, slušivé červené tříčtvrťáky, tričko s beruškou a v batohu to dokonce jistila lehká flisová vestička. Kuba zvídavé pohledy odvážně odrážel v bílém tričku s límečkem a jeho pevný krok jistily gumové žabky na nohách. Udivené pohledy provázely celý náš výstup, ale to už jsme na ně neměli čas, cestou jsme potkali asi 5 klášterů. Všechny hrály nespočtem barev, vyřezávaných ozdob a všechny byly trvale obývané mnichy. Příroda a ubývající množství turistů směrem k vrcholu nám dodaly dostatek sil k hladkému výstupu v čase cca 2 hodin. Z vrcholků se nám naskytl pohled na nekonečné lesy panelových domů, na které člověk musel zírat s otevřenou pusou, neuvěřitelně rozlehlé, ani foťák to neměl šanci pobrat. Při pohledu dolů jsme si užívali naší nadvlády nad tak velikým městem, nastavovali tváře slunečním paprskům, užívali si po dlouhé době skutečné ticho a vzpomínali na hukot mraveniště pod námi. Adrenalin nám zvedla pouze jedna situace, asice když se Kubovi snažila přímo na vrcholku z nohy odskákat jedna žabka do neprostupně zarostené propasti. Naštěstí jsme ji doslova uprosili a po šesti výkřicích "prosím" se zastavila na samém okraji. Sestup pak probíhal za svižného tempa, protože slunce směřovalo nezadržitelně za kopečky a naše speciální obuv byla sice dostatečná k výstupu, ale při nočním byvaku by v ní přeci jen mohla být zima. Cestou zpátky si Verunka pořídila na své zmrzlé nožky po vzoru asijských vrstevnic slušivé pruhované štulpny z jejichž koupě měla neúměrně větší radost než zbohatnuvší prodavač, dali jsme si procházku oblíbenou řekou v centru a před spánkem z noh oloupali usazeniny posbírané celodenním chozením. Poslední celý den v Soulu vedly naše kroky do starého královského paláce ........., který jsme měli přes ulici. Nevíme jak, ale trefili jsme se přesně do času prohlídky v anglickém jazyce, tak jsme se za účasti návštěvníků ze všech koutů světa tentokrát dozvěděli i něco z historie. Došlo i na seznamovačku, z fotek asi všichni tušíte, který kontinet naši známí zastupovali, jen upřesním, že byli z Ghany, toho času v Soulu na školení počítačových dovedností a jmenovali se Samuel a Sesílie. Ta při focení spočítala Verunce všechny žebra, asi tak špatně živenou ženskou ještě kolem pasu nedržela a musela si o Kubovi myslet, že ji ani nedá najíst. Zato Verunka říkala, že tak měkkoučkou paní ještě nedržela a Kuba byl rád, že má Verunku, protože by musel celý den hrabat kořínky, aby takovou Sesílii uživil. Z paláce naše trasa nabrala směr Soul tower, kterou jsme chtěli původně vynechat, protože v průvodci byla vyfocená zeleně nasvícená, my ji viděli vždycky jen bíle a přitom ji chtěli zelenou:-) No co už, to Soulu odpustíme a vyrážíme odvážně vpřed. Nahoru vede lanovka, ale odvážně se pouštíme do pěšího výstupu s Kubovým předsevzetím spočítat schody. To jaksi neklaplo, ale podařilo se ještě před setměním udělat z vyhlídky pár fotek zářícího města a přesně se tmou dorazit k věži. Ta byla sice bílá, ale výhled na tisíce mihotavých světýlek pod námi stál za to. Tak si jen tak fotíme, bráníme se silnému větru a najednou co to? Věž mění barvy! Zelená, červená, žlutá, růžová, modrá, taháme z batohu foťák, bílá, bílá, bílá....pozdě:-) No tak to snad není pravda, ona fakt mění barvy a my jí za celý týden, pokaždé když jsme se z města podívali zastihli jen bílou, strategie byla jasná, budeme číhat! Našli jsme lavičku na kterou tolik nefoukalo, slupli jsme čokoládovou tyčinku, číhali, číhali a zas, právě když jsme chtěli odejít! Ale tentokrát jsme měli foťák ve střehu, takže rychle Verunka napřímit a nedýchat(dělala stativ), foťák nastavit na noční režim a máme ji, můžeme jít a zítra s klidnou duší odletět:-) Cestou zpět nás ještě pobavila příhoda, kdy jsme potřetí za jeden den potkali v tomto milionovém mraveništi jeden pár co s námi byl na prohlídce královského paláce, i tak dokáže být Soul naopak někdy malý. Čekala nás poslední noc a my před odletem neměli nic než průvodce na památku a v peněženkách bylo navíc překvapivě plno. Cestou na hostel jsme proto navštívili jedno z místních vyhlášených tržišť. To množství lidí, stánků a zboží všeho možného bylo jako další město ve městě. Proplétali jsme se úzkými uličkami a pomalu přicházeli na to co jsme začali pozorovat již předešlé dny. Toto město, i když je k nim velice vstřícné, rozhodně nežije z turistů. Nikdte se nedalo sehnat nic z takových těch tradičních turistických tretek, které se snad v každém hlavním městě na světě prodávají na každém rohu, oblepené, pošité a potištěné vlajkami. Na všem byly nápisy Chicago, Detroit, NY, Brooklyn a pro korejského trička chtivého turistu nic. Poštěstilo se nakonec Verunce, ale jen tak tak. Našli jsme slušivé červené tričko její velikosti, příjemný materiál, korejská vlajka, elegantní nápis(i když bůhví co znamená), už jsme ho nesli k pokladně....korejsky sice nerozumím, ale prodavačovo gesto rukou a grimasa nás poněkud překvapila, on nám ukazuje, že nám ho neprodá?! Cože? Na asijském tržišti nesete něco k pokladně a oni řeknou ne? Zkoušíme to znova, taháme z něj cenu, až se dozvíme, že bude za 10 000 wonů. Pohoda, bereme a prodavač nám jej jak vyměněný, s pokorným výrazem ve tváři předává, jako by se svým pohledem snad omlouval. No už se nám nad tím nechtělo fárat, možná si myslel že bude dělat drahoty, nasadí cenu aby nás natáhl, ale to se spletl, protože to bylo na naše kačky něco přes stovku, takže my jsme potřebu smlouvat neměli...a nebo, on narozdíl od nás věděl, co ten nápis znamená:-))) To byl náš poslední zážitek z města, které stálo za to vidět, které se k nám chovalo moc pěkně a takhle o něm budeme vždycky všem vyprávět. Následující den už nás čekalo jen balení, poslední snídaně a cesta na letiště za naším hlavním cílem...vzhůru na Nový Zéland:-)