Prosincový život u pláže

Poslední měsíc roku 2008 byl ve znamení práce na sadu a tak je příležitost napsat, jak běží "obyčejný" život tady v Papamoa. Práce je každý den, o volno si buď musíte říct sami, nebo ho zařídí déšť. Maká se od 7:30 do 18:30, když chcete, nebo potřebujete, můžete skončit dřív. Verunka si sehnala na zpestření pracovního týdne ještě hlídání 2leté holčičky Poppy, u které přebývala každý pátek od 6 večer do sobotního odpoledne, než se maminka vrátila z noční. Holky si náramně padly do oka, Poppy měla komu předvádět své nové dovednosti a lumpárny a Verunka si procvičila další z anglických přízvuků, tentokrát 2letý. Při společných procházkách na pláž je balili různí potetovaní tatínci s marihuanovým odérem, lovily po baráku blechy z kocoura a učily se baštit český baby guláš (krupici), který tady neznají a u Poppy zaznamenal velký úspěch. No i tak, přes průměrně odmakaných 52h týdně, jsme stihli vidět, zažít a vyzkoušet pár zajímavých záležitostí. Třeba, že při večerní procházce ulicí koncem listopadu, se v oknech začaly objevovat vánoční stromky. No Vánoce tu celkově vypadají dost absurdně. Když v 25C ve stínu projíždíte kruháč a na něm týpek v červené čepici prodává vánoční stromky, nechce se vám věřit. No a že si dárky dávají pod strom už 1.prosince a pak kolem nich 25 dní přešlapují, to už hlava nebere. Blíž se o Vánocích ještě rozepíšeme zvlášť, to si přece zaslouží, tak vyděržať. Stejně se dovíte víc i o našem dalším stěhování, ale to až v chystaném příspěvku o místním životním stylu, ve kterém se Verunka zřejmě docela rozvášní:-) Hlava na Zélandu nebere ani to, že místní telefoní budky neumí hovory přijímat. Sice mají svoje číslo, dovoláte se do ní a telefon začne zvonit, ale když zvednete sluchátko, na displeji naskočí nápis, že přístroj příchozí hovory neumožňuje. Kubík si pak musí z těchto místních vychytávek uklidnit své nervy něčím dobrým k jídlu. Tento měsíc k tomu přispěl i premiérově uvařený gulášek, který se Verče obzvláště vydařil a k příležitosti Vánoc napečené linecké a tyčinky z listového těsta. Vykompenzovat se nám to pak daří třeba v místním sportovním centru, kde tužíme svá těla ve fitku, bazénku či józe. Dvakrát se během prosince v nedělních podvečerech uskutečnilo mezimezimezimezimezinárodní utkání ve fotbálku, jelikož jednodliví čutálisti byli z ČR, Neměcka, Chile, Francie, Itálie, Nového Zélandu a Brazíle. Hrálo se na perfektním trávníku, za který by se nestyděl ani leckterý ligový tým a tady je volně přístupným areálem pro veřejnost. Někdo hrál v kopačkách, v teniskách a někdo bosky. Úředním jazykem byla angličtina, ale nadávky a projevy radosti se tolerovaly i v národních jazycích. Výkony byly až překvapivě kvalitní, obětavé, místy až hrdinské a pokaždé vyhráli ti lepší:-) Ženská část osazenstva si krátila čas povzbuzováním svých favoritů, jízdou na kole, nebo jako Verunka plážovým focením pro módní kiwi magazíny. Následující dny v práci Kubíka vždy bavili indičtí kolegové, když se se svou vybroušenou angličtinou snažili vyzvědět, jak fotbalový zápas dopadl. Bez předchozího upozornění vybafli "you bin?", Kubík nechápal, znova "you bin?", Kubík nechápal, Indové "no english?", Kubík "yes, I speak english", Indové "you bin?"...tak po chvilce námahy si domyslel, že se ptají "did you win?", jakože vyhráli jste? Alespoň jsme se poučili, že v indické angličtině, se všechna v,w vyslovují jak "B". Třeba slovy "je, je" se vám snaží říct, ať jdete dělat do další řady a pak to ocení slovy "halo Kuba, guda džob":-) Ale mírně ztížená komunikace je celkově jedinou slabší stránkou práce s nimi a co se týká práce na kiwi sadech, dostali jsme se do dobré party lidí, kteří se k nám chovají pěkně a když už se dorozumíme, tak je s nima sranda. Někdy až taková, že Verunka odjíždí ze sadu picnutá, mírně pod vlivem ochutnávky indické whisky. Její výrobní tajemství snad ani nechceme znát, pálí ji nejspíš svépomocí, ale pijí ji ve velkém, klidně v průběhu dne na sadu a žádné následky na našem zraku nejsou patrné, tak je to v poho. Pokud vás zajímá jak chutná, tak dle Verunčiných slov "je to síla". O to víc jí zachutnal indický čaj s mlékem. Údajně se podobá u nás v čajovnách prodávanému yogi čaji, s tím rozdílem, že u nás za jeho konvičku dáte kolem 90Kč a tady příprava stejného množství vyjde tak na 0,50Kč. Takže Verunka už asi měsíc každý den pije termosku yogi čaje a náramně si to pochvaluje. Jednu neděli jsme se rozhodli vyzkoušet to, co tady u pláže téměř každý musí povinně umět-serfování. Neoprény i serfy nám půjčili místní čeští usedlíci a ve čtyřčleném týmu ještě s jedním Čechem a Francouzem jsme šli na věc. Oceán se ten den opravdu předvedl a ukázal nám zatím největší vlny, co jsme zažili. Bili jsme se s nimi statečně, nebojácně a vrhali se do nich se vší vervou a pohlavě. Nic na plat, se serfováním to už bylo slabší, oba jsme později zhodnotili, že to byla jedna z nejtěžších věcí, co jsme zkusili. Za to odpoledne se nám ani nepodařilo na prkno postavit, ale uklidnily nás slova zkušených kolegů, kteří nám prozradili, že se to daří až tak po 14 dnech intezivního serfingu. Během serfování se Kubíkovi do nohy zakousnul krab, ale asi přecenil své síly a Kubík pro něj byl příliš velkým soustem. Něco podobného se událo i následující víkend, jen s tím rozdílem, že se naštěstí nic nezakouslo, protože tentokrát se společně s Kubíkem v moři koupal žralok. Asi hodinku po návratu z moře, co si byl Kubík sám zaplavat po perném dni v práci, proletěla okolo zpráva, že o kilometr dál na pláži pobřežní stráž spatřila v tu dobu žraloka. Druhý den už to bylo i na přední straně místního plátku, foto najdete v albu. Ale mami neboj, určitě to byl starý, slepý, bezzubý žralok a navíc vegetarián:-) Minulý víkend jsme byli konečně omrknout i místní noční život a sobotní noc jsme vyrazili do místních tanečních podniků. Na nábřeží v Tauranze se nachází něco podobného jako zmenšenina ostravské Stodolní. Na několika stech metrech se tu mačká jeden klub vedle druhého, scházejí se tu mladí lidé všech možných národností a paří se tu jak o život. Místní holky se předvedly občas v dost nepochopitelných módních kreacích, ale z hudby si tu mohl vybrat každý, od taneční, přes rokovou až po živé kapely. Vidíte, že i při plném pracovním nasazení, výrazně vyšším než praktikují místní, se dá něco málo i stihnout a místo kde bydlíme je k tomu prostě stvořené. A jak říká Jindříšek "tak my si tu žijeme":-) Na fotky se mrkněte tady, ale možná ještě nějaké doplníme...Fotky/photos December