aneb pohled na druhou stranu mince. Veselí, otevření, důvěřiví obyvatelé kiwi ostrova, kde je součástí pozdravu velice často pohled do očí, veselý úsměv a otázka ´Jak se máš?´. Země obklopená kolem dokola nekonečnou plochou vody, jejíž výpary zvlhčují a čistí vzduch a následně naše zaneřáděné plíce. Práce 3 dny v týdnu, která zajistí standartní životní úroveň, žádný shon, hon za penězi, vlastnictvím čehokoli. Auta, která si koupíte za poloviční cenu než u nás a jejich vlastnictví potvrdíte pouhým podpisem kousku papíru na poště a toť vše. Příroda tak členitá, zajímavá, zelená a všudypřítomná, že se cítíte jako na vesnici i uprostřed města. Domy s velkými okny, tenkými zdmi a plynovým barbecue, často zaneřáděné a netknuté čistícím prostředkem snad od momentu dokončení stavby. Po třech měsících přinášíme pohled do reality z té druhé, ne příliš růžové strany. Seznámili jsme se s několika rodinami, jednotlivci, hlídáme děti a žijeme s rozvádějící se kiwi ženou a její 6-ti letou dcerou. Chodíme na pivo, do práce, do obchodu a všude sledujeme, co se přiučit, co okoukat, jak věcí fungují a nebo co zapomenout, tolerovat, ignorovat, nechápat.... První trend, který nelze přehlédnout je vysoký počet osamělých maminek s jejich ratolestmi bez muže, natož manžela v domácnosti. Žijí z benefitů, které jim poskytuje stát, přivydělávají si, když jim dítko někdo pohlídá, ubytovávájí ve svém domě cizince, užívají si free života, kde problémy buď nejsou a vše klape jak na drátkách a nebo jsou a to je potom třeba zavřít oči, otočit se zády, přidat do kroku, přestěhovat se apod. Když vztahy fungují je veselo, živo až živelno, plechovky piva létají vzduchem, který už je víc než prosycen výpary všeho druhu, hlasitými tóny hudby a chuchvalci prachu, které se vznášejí v průvanu. Zveme vás do domácnosti, ze které se po třech týdnech stěhujeme. Uvařené jídlo nám mizelo z mikrovlnky a ještě nerozbalené z mražáku. Na zemi najdete cestičky oblečení naruby, sáčků od chipsů a hamburgrů, skvrny od nápojů všeho druhu, dětské zubní kartáčky a když to všechno pracně uklidíte a vynesete z pokoje 3x3 metry 3 sáčky plné smetí a prachu, přijde paní domácí a v dezorientaci ze ztráty známých cest ani nenajde své boty. V noci, když se vám náhodou povede zalehnout včas, vás při rádoby usínání doprovází hlasitý zpěv, přiopilé výkřiky a promiňte mi krkance, ve kterých lady soutěží a když některá tu druhou trumfne, pošlou ji ostatní do p....a nebo ji tam radši zvesela nakopnou. Vstanete a jdete je požádat o utišení a ony vám s výkřikem ´Ó můj Bože, to máš z toho jak jsi hubená! osvětlí příčinu vaší únavy a pošlou vás tam, kde už jich je spousty. Když se o víkendu vrátíte z města do svého azylu najdete paní domácí v objetí svého muže, se kterým se rozvádí a který je údajně příšerné monstrum. Jejich momentálně největším problémem je to, že jste si v kuchyni rozsvítili světlo. Při chvilce společné konverzace nad pečením či vařením, kdy vás sledují nechápavé pohledy dospělé ženy a lačné pohledy malého děvčete se dozvíte, že se paní domácí chystá studovat a tak se začnete vyptávat. Překvapením pro vás je nejen počet povinných předmětů ve vyšších ročnících, který činí celé dva předměty a sice matematiku a angličtinu, ale i to, že se ve 12 letech učíte základní počty. Pokud si vyberete historii, probíráte jen tu Nového Zélandu a když se vám náhodou nepodaří High School (u nás střední škola) úspěšně dokončit, počkáte až dovršíte věk 20 let a přihlásíte se na univerzitu. Vezmete si půjčku od státu, kterou splatíte až vystudujete a začnete pracovat v oboru.
Cestou do svého pokoje potkáte dvě malé děti-dcerka a syn, kterého mají ve střídavé péči, jak si čistí zuby kartáčky po kterých před chvilkou šlapal pes kamarádky a zamýšlíte se nad tím, jestli náhodou nejste příliš úzkostní co se hygieny týče. Sednete si na zem ve svém pokoji, postavíte před sebe papírovou krabici a začnete baštit to, co jste si navařili a napekli ve jménu co si kdo nadrobí, to si taky ... a najednou vás něco štípne do nohy a znovu a znovu a znovu než zaostříte zrak máte nohu jak od šicího stroje a hle! mezi prsty spatříte blechu, klííd, to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou. Pěkná blbost! Místo abyste si užili svou porci energie, lítáte po pokoji jak vzteklí a zabíjíte vše, co je malé a hýbe se. Kalendář pozvolna ukazuje blížící se svátky Vánoční a jak jsme je prožili najdete v dalším příspěvku. Srdce sociální pracovnice plesá, když slyší malou dcerku, jak volá na mámu, že má hlad a ta křičí zpět, ať si vezme toust a arašídové máslo. Malá volá, že toust nechce a tak ji maminka utiší povykem, tak nemáš hlad! O hodinu později se celá scéna opakuje jen s vyšší intenzitou hlasů a je zakončena větou, ještě hodinu a půjdeme do Mc Donnalda, jupííí. Výčet domácích činností, které v Čechách zvládne většina holek na základce by tu přetrhl všechny rekordy. Nevaří se, nepeče, pere se pouze ve studené vodě, v pračce která prádlem mele za strany na stranu a dá se otevřít kdykoli v průběhu procesu, žehličku jsme viděli jenom jednu-v šatně bazénu, úklid spočívá v přenášení kup věcí z postele na podlahu a naopak. Proč si život otravovat věcmi, které neznamenají radost, užívání a nicnedělání? No řekněte....Proč. Odpovědi by vystačili na další článek a tak necháme na každém, ať si řadí žebříček podle svého gusta:o). Ačkoli není vzorek naší kvalitativní studie reprezentativní, nápadně se shoduje se zkušenostmi ostatních lidí, kteří žili s kiwi obyvateli pod jednou střechou a ve sběru dalších poznatků budeme pokračovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat