Krapet dobrodružné, ale krásné Fiji no. 2

Do Savu Savu jsme dorazili v časných ranních hodinách, takže ještě za pološera nás na terase spícího domu vítal hostitel Ben. Ten pracuje jako hasič a jeho žena Sara se stará o nedaleký plážový dům jedné australské rodiny. Stále se nad námi držely deštivé mraky, takže první dny jsme jen prozkoumali okolí domu a malého městečka, které bylo zasazené do malebného zálivu mezi palmovými kopci. Jako v celé zemi, i tady jsme si při všech vycházkách museli dávat pozor na volně pobíhající psy, kteří nevypadali zrovna přátelsky a důvěryhodně. Když se počasí začalo lepšit, namířili jsme si to na výlet do vesnice Nabalebale, kde žila Benova dcera s rodinou. Odjeli jsme busem, který měl spíš zamířit do kovošrotu, než na další služební štaci. Všechny kopečky byly úspěšně zdolány převodovým stupněm 1, polohluší a nasycení naftovými výpary jsme vystoupili na okraji vesnice. Omrkli jsme, jak místní děti řádí v rozvodněné hnědé řece a po krátké návštěvě Benovy dcery jsme se vydali po silnici do hor. Asi po kilometru pěší chůze nám Ben předvedl jak se chodí na tůry na Fidži, pískl na kolemjedoucí auto a zbytek cesty jsme se vezli na jeho korbě. Na vršku se nám naskytl krásný pohled na vrcholky pralesem porostlých hor, dole na říčíní údolí porostlé palmami a kousek mořského pobřeží. Stezka pralesem, na kterou jsme mířili, byla bohužel pro záplavy uzavřena, tak jsme dolů šlapali opět po silnici, ale i ta nám nabídla spoustu krásných výhledů do kraje a u příkopu objev obrovské jedovaté stonožky, naštěstí pár dní po smrti. Počasí se začalo nadobro umoudřovat, takže následující dny došlo na koupání a mořské radovánky, jako návštěvu Modré laguny a plavbu na kajacích. U Modré laguny se Verunce poštěstilo najít poklad mezi mušlemi, který identifikovala, dle svých znalostí z gymplu, jako Zavinutce tygrovaného, což později potvrdil internet:-) Úspěšně jsme se tady všichni připekli, protože na Fidži slunce prostě opaluje i přes mraky. Na kajaky jsme se vydali ve dvojicích, z nichž každá vyfasovala jeden singl kajak, což bylo v naší dvojici, především díky Kubové váze, malilinko znát. Půlka kajaku občas plula pod hladinou a hrála si na ponorku, dovnitř se hrnula voda a předveli jsme i pár ukázkových eskymáků:-) Podařilo se nám při nich ztratit lůj na rty a šnorchl, ale ani to nepřebilo zážitky z podvodního světa, který hrál všemi barvami a tvary korálů, ryb, hvězdic a ostatních obyvatel. Slunné počasí a přítomnost pračky rozhodly o velkém praní, které již po deštivém období, kdy se nedalo nic sušit, muselo nutně přijít. Holky praly, kluci věšeli, sluníčko sušilo, ale nebylo by to Fidži, aby nepřichystalo drobná překvapení. První byl zelený řasami obrostlý buben pračky, který se holkám podařilo jakž takž vyčistit. Když jsme si mysleli, že se Verunce třepou ruce nervozitou z prvního praní v pračce na Fidži, přišlo další, v podobě probíjející elektřiny. K tomu ještě pár drobných závad, jako nefungující ždímání a to už byla parketa pro Káju, který si s tím vším poradil a pračku dal dokupy, možná si otevře na Fidži servis:-) Naši hostitelé nás pak pozvali společně s nimi navštívit, pro turistu ojedinělou věc, svatební hostinu dcery sousedů. Později se ukázalo, že šlo spíše o hostinu zásnubní. Ochutnali jsme nejrůznější rozmanitá jídla a pochutiny od různě upravených ryb, masa, ovocí a moučníků. Tady jsme se dozvěděli spoustu zajímavých, někdy pro Evropana nepochopitelných věcí, které ale na Fidži tak fungují a všichni je tam tak berou. Nastávající ženich sloužil v Britské armádě na základně v Neměcku, s nevěstou se viděl 2x, seznámili se přes internet a při druhém setkání mu ji rodiče na jeho dotázání dali, což musí dcera respektovat, i když se vdávat ještě nechtěla a uspořádali zmíněnou oslavu, jiný kraj, jiný mrav....Pro nejisté počasí a způsoby dopravy jsme ze Savu Savu odcestovali zpět do Lautoky k Jeanovi již pár dní před odletem. Ze zpáteční plavby si Verunka dovezla do Lautoky ukázkovou hnisavou angínu a Kuba zažívací problém s teplotou kolem 38,5. To měl z toho, že musel pořád všude všechno ochutnávat a každého Fidži jídla se nafutroval, jak kdyby ho už nikdy neměl ochutnat:-) K Jeanovi jsme se vraceli už jak domů a dle toho se nám dostalo také péče, kdy se o marody starali jak o vlastní. Verunce na krk věšeli zlaté řetízky, které měly odehnat bolest, pila vodu s cukrem a citróny a Kubovi pár sklenek mléka s citrónem žaludek i horečku uklidnilo během 48 hodin. Verunka nakonec indickou léčbu doplnila antibiotiky a do odjezdu se dala dokupy. Kája se Šárkou zatím navštívili v okolí co se dalo. Poslední dny a večery jsme trávili společnými debatami a hrami, vědomi si toho, že odjezd se blíží a nikoho tato představa moc netěší. Verunka hned v prvních dnech na Fidži dostala od Jeana důvěrnou přezdívku Pinky a nikdo jí od té doby jinak neřekl, Kája se stal místním nejpopulárnějším fotografem a ulice Field 4O Road se stala naším skoro domovem. Žili jsme v domě kde kromě lidí bydlí ještěrky, švábi, pavouci, mravenci, z nekonečného vlhka a horka se naše evropská kůže občas obohatila o nějaké pupínky, bylo nám špatně z kokosového mléka a některým z plavby, štěkali na nás psi i taxikáři, usínali jsme v kapkách potu s komáry po boku, se slzami v očích jsme polykali pálivá jídla abychom neurazili, ale to ostatní co jsme viděli, zažili, slyšeli a hlavně lidé, které jsme u toho poznali a jsou teď našimi přátely, to strčí hravě do kapsy jako nic! Už na letišti je vám po tom všem a všech smutno, tak snad zase jednou řekneme "Bula Fidži" :-)