Cestování s velkým C

Po návratu z Fidži na Nový Zéland jsme potřebovali několik dní, které jsme neměli zaopatřené žádným azylem. Po pár minutách smskování s bývalou kiwi parťačkou jsme se ocitli v bytečku u indických kluků, které jsme nikdy před tím neviděli. Opět jsme se během prvních momentů začali cítit velice vítaní a bylo snadné pochopit, že je pro ně role hostitele čest a svého návštěvníka akceptují do života tak, jak zrovna leží a běží. Neprobíhá žádné extra chystání a čančání, poskytnou a sdílejí s vámi vše, co mají k dispozici a vytvoří vám místo, ve kterém se cítíte jako právoplatný člen posádky. Povečeřeli jsme na zemi placky zvané capaty (voda, mouka), povykládali si o životě a nad ránem zalehli. Výměna auta byla prvotřídní ukázkou evropské spolupráce. Na jednom místě my prodávajíce auto švýcarům a němka prodávající auto nám, vše včetně papírů bylo vyřízené zhruba za 60 minut. Z tržiště automobilů jsme se tedy vraceli dodávkou jménem Herman a po pár hodinách lechtání hadrem jsme vyrazili na cesty. Mířili jsme směr Coromandel a společnost nám dělal Kája se Šárkou v jejich pojízdném domečku. Místa, která jsme v prvních dnech viděli, jsme vám již odhalili na fotkách, teď vám přinášíme sondu do života v dodávce. Nedá se začít jinak, než že je parádní. Vše máte po ruce, nejvíc místa zabírá lože, pod ním je vše, co vlastníte a vpředu kromě nás a Neposedy (chlupatý hlídač) kupa map a průvodců. Jak vás popadne hlad, tak zastavíte, vytáhnete plynový vařič, hrnec a co se v tašce najde. O mléčných výrobcích aj. pochoutkách, které nejsou stavěné na teploty kolem 40C si necháte jen zdát a berete co je. Kuchtíte s vždy jiným a vždy krásným výhledem, rozhodíte deku, talíře a než se vrátíte s čajem, zjistíte, že vám půlku bašty sežral racek a tak jste pro příště moudřejší. Když začne padat sluníčko z nebe a únava na vaše ramena, pomyslíte na sprchu a tuhle myšlenku pošlete vzápětí do věčných lovišť. Poohlédnete se po řece, moři, jezeře a když není v dohledu, vezmete kanystr a věnujete pár litrů jeden druhému. Vodu čerpáme všude, kde nevisí cedulka "Nepitná", tedy na parkovištích, pumpách, v obchodech atd. Prekérní situace nastává když musíte naplnit 10l kanystr vodou z 10cm kohoutku v malém umyvadle hrníčkem, to se pak někdy stane, že opouštíte místo procházeje kolem řady lidí s nohama křížem a děláte, že ta červená 10l věc ve vaší ruce není vůbec vaše a už vůbec jste do ní nenabrali vodu:o). Velice dobrou službu obzvlášť za deště, který není dost silný na osprchování udělají vlhčené kapesníčky a čištění zubů zvládáte levou zadní z okýnka. Jen když fouká silný vítr, musíte se snažit, abyste neměli pastu zpět v autě:o). Pokud vás zavolá příroda, běžíte za nejbližší keř nebo využijete veřejných toalet, které jsou k nalezení v každém i menším městečku. Na noc zaparkujete téměř kdekoliv, hlavně nenápadně. Někdy je to uprostřed města a svitu pouličních lamp se bráníte záclonkami a karimatkou, jindy je to uprostřed džungle a to vám pak za okny zní nejrůznější ptačí zpěvy, co jste slýchávali pouze v pavilonech deštných pralesů v zoo. Všechno je tak snadné a základní až se to někdy zdá neuvěřitelné, žijeme a užíváme si na 2x3,5 metrech, což je obzvlášť s ohledem na rozměry Kubíka ťip ťop. Někdy se k nám na noc vměstná zhruba 100 komárů a to bez přehánění. Zjistili jsme, jak hrubě jsme je podcenili, když jsme mysleli, že nás za zavřenými dveřmi nenajdou. Najdou. Vzadu je štěrbina, kterou proletí a než se nadějete je jich tolik, že mastíte 3 i 4 jednou ranou. Potom kapitulujete a natáhnete příkrývku po uši s nadějí, že vás to bzučení uspí a oni si vás nevšimnou. Po ránu spočítáte štípance a vysmějete se jim do očí, protože takoví chudáčci nemají s komárama na Fidži srovnání a vám se ani neudělají štípance, jen tečky. Pošlete je všechny okny a dveřmi ven. Při pohledu pod sedadlo na tašku se špínou zjistíte, že jste na cestách už docela dlouho a je třeba vyprat, takže naberete vodu do kbelíku, přihřejete a jde se na věc. Co se týče plánování, tak to nás někdy chytne a koumáme, co vše chceme vidět, kudy a kam za tím musíme jet apod., nakonec většinou rozhoduje počasí. Zjistili jsme při jednom krásně naplánovaném výletu, který se nakonec nekonal, že kdybychom si přilepili nohy na strop izolepou a 5 dní nevylezli z auta, vůbec nic by se nestalo, nezměnilo, neuteklo ani nerozzlobilo, takže proplouváme dál a improvizujeme jak nálada zavelí a okolnosti dovolí.