3 tísíce kilometrů směr jih...

tolik už máme v zádech od 25. ledna, kdy v Aucklandu prohrábla Hermanova zadní kola, nás to zatlačilo do sedaček, vyžehlilo vrásky a vyrazili jsme objevovat to, o čem jsme každý den snili pod kiwi stromy. Hlavním cílem byl jižní ostrov, ale cesta k němu vedla přes pár míst severního, která jsme nemohli minout. Krásná příroda, ale narozdíl od jižního, ještě stále s dostatkem civilizace, také přesně vyhovovala našim raně pionýrským zkušenostem. První zastaveníčko proběhlo na poloostrově Coromandel, kde nás v druhém domě na kolečkách doprovázeli ještě spolucestovatelé Kája se Šárkou. Vyšlápli jsme na horu Pinnacles, omrknout obří Kauri stromy, z nichž maorové tesali své válečné kanoe. Po cestě jsme míjeli vysoký vodopád, takže překvapením dne se stal těsně pod vrcholem v místní říčce úhoř, který ladnými pohyby obhlížel svůj rajón tak vznešeně, že by ho snad ani Kuba nesnědl. Na Coromandelu jsme stihli ještě bělavé Cathedral útesy, koupačku na Hahei pláži a školení od racků jak to v divočině chodí. Cestou jsme se zastavili v bývalém bydlišti v Papamoa pozdravit Moniku s Jindrou a frčeli do oblasti Taupo. Nejaktivnější sopečné oblasti vévodí největší stejnojmenné jezero Zélandu a štíty aktivních sopek masívu Tongariro. Z jezera vytéká křišťálově čistá řeka Waikato, na které nelze vynechat divoké Huka vodopády a ani koupel v ní, kde vidíte 3m na dno jak přes sklo. Hlavním cílem v oblasti pro nás byl 8hodinový přechod Tongarira. Masív je tvořen několika dosud aktivními sopkami, jejichž štíty sahají téměř do 3 tisíc m.n.m. a zdobí je nespočet kráterů různých barev, modrá jezera a v nejvyšších polohách celoročně bohatá sněhová pokrývka. Druhý den ráno se definitivně rozdělily naše cesty s Kájou a Šárkou, kterým už zbývalo posledních pár dní pobytu a zamířili zpět k severu. S kratšími zastávkami jsme sjeli až do hlavního města Welingtonu, odkud vyplouvají trajekty mezi severním ostrovem a jižákem. Město na nás příjemně zapůsobilo svým bohatým kulturním životem i vzhledem. Rozkládá se ve svazích mnoha kopců lemujících velký záliv. Hermana jsme na místním vrakáči dovybavili za pár babek pátým kolem, novými stěrači a zbytek dvoudeního pobytu prožili v útrobách národního muzea, které nám učarovalo. Na čtyřech patrech jsme se dověděli vše nejen o Zélandu a pokud bychom chtěli projít, vyzkoušet a prozkoumat vše, co se nabízelo, sotva by k tomu stačil týden. Po pár hodinách na trajektu v nečekaně velkých vlnách jsme zdárně přistáli v Pictonu, vstupní bráně jižáku. Dali jsme tu pár hodinek oddech a začali se pomalu rozhlížet v novém světě. Na jižním ostrově se všude tyčí již kousek od pobřeží vysoké hory, žije tu jen sotva 1/4 obyvatel, takže některá města z mapy tvoří v realitě jen pár domků v zatáčce, příroda je divočejší, svéraznější a počasí se tu chová nevyzpytatelně. Vede tu jedna hlavní silnice kolem ostrova a z ní pár odboček do stran, takže cestovatel je tu postaven jen před volbu, kterým směrem ostrov objet. My jsme nabrali kurz proti směru hodinových ručiček, tak abychom včas projeli horské oblasti dokud bude vládnout teplé letní počasí, což i tak znamená kolem hor do 20ti stupňů a déšť ne každý den, ale obden. Nahoře naše cesta a zastaveníčka většinou směřovala k plážím, zátokám a různým přírodním zajmavostem. Koupali jsme se nazí v liduprázdných azurově modrých zátokách Okiwi, bořili se v bělostných písečných dunách pláže Wharariki, na které nás vítal náš první tuleň v životě ve volné přírodě, jen si lenošil v chládku jeskyně a odháněl ploutví mouchy. Zkusili jsem vodu z prameniště nejčistší vody na světě - Pupu prameny, které vystupují na povrch po dlouhé cestě písčitým podkladem z obrovských přírodních podzemních rezervoárů v horách. Přímo u pramenů vidíte skrz několik metrů každý kamínek, rostlinku na pestrobarevném dně a vše stráží půlmetroví pstruzi. Po 14 dnech na cestách jsme se poprvé na jeden den uhnízdili v městečku Motueka v hostelu, zmobilizovat síly a materiální zázemí. Osprchovaní, s uklizeným Hermanem a zásobami palačinek jsme vyrazili dál trošku do vnitrozemí k Nelsonovým jezerům, kde se Kubík úspěšně komplet dolil při snídani kakaem a pak už šlo vše jak po másle. V Murchisonu a jeho okolí jsme stihli omrknout místní lidové muzeum, okoupali se na vodopádech, které vznikly zemským zlomem při zemětřesení teprve před 90ti lety, pohoupali se na nejdelším lanovém mostě na Zélandu, prolezli pár jeskyní uprostřed pralesa v oblasti Oparara, kde si Verunka narazila zadek po uklouznutí na zákeřném šutru a ve Westportu omrkli celou kolonii tuleňů. Ty jsme zrovna zastihli s mláďaty, které na našich tvářích i v deštivém studeném dni vykouzlily nespočet úsměvů. Ten den jsme v dešti ještě navštívili hříčku přírody v podobě Palačinkových útesů, do kterých bušilo rozbouřené moře nevídanou silou. Přes největší město západního pobřeží Greymouth jsme druhý den dorazili do městečka Shantytown-repliky zlatokopeckého města z dob kolem roku 1870. Vyřádili jsme se tu celý den, zkoušeli jak dokáže takové časy zachytit náš foťák, svezli se parní mašinkou a "zlatým hřebem" bylo učení rýžování zlata, ze kterého jsme si pár zrníček i odvezli. Pak už jenom dva dny v pohodovém plážovém městečku Hokitika, kde jsme na vlastní oči spatřili živého kiwiho! Nezapomenutelné stvoření, které vás na první pohled okouzlí. V Hokitice se na jedné straně snoubí pláž s krásným západem slunce a na druhé vysoké kopce s jezery, všude vládne pohodová atmosféra kaváren a šperkařských dílen. Odtud už vedla cesta přímo k našemu hlavnímu cíli, u kterého si užíváme tyto dny, vysokým štítům zélandských Alp s ledovci. Nejobdivovanější z nich, Franz Josef, je po cestě ze severu první zastávkou. Ledový jazyk z výšek nad 3000m.n.m. teče až do zelených údolí jen 250m.n.m. a pár kilometrů od mořských břehů. Náhoda tomu chtěla, že se na tuhle přírodní nádheru díváme už víc než týden a ráno ji uvidíme zas, ale o tom vám napíšeme něco málo příště. Příroda je na jižním ostrově tak bohatá a rozmanitá, že není v našich silách vidět a vám ukázat všechno, ale co jsme zatím viděli, na co jsme narazili a co nás potkalo omrkněte tady na fotkách.