Zastaveníčko pod ledovcem Franz Josef

Pro ty, kteří to už ví, i pro ty, kteří se to právě dovídají, přinášíme něco o tom, jak se to stalo, že už jsme skoro dva týdny na jednom místě a to jsme psali, že cestujeme! Semlelo se to stejným způsobem, jak doposud funguje celé naše cestování...nic neřešit + náhoda = pohoda:-) Prášili jsme to z Hokitiky natěšení k horám s plánem navštívit ledovce Franz Josef a Fox, projít si tu pár treků, což mělo vyjít asi na 5 dnů. První na ráně byl Franz Josef, turistické středisko chlubící se jedním z posledních rostoucích ledovců na světě. Jeho vrchol je ve výšce kolem 3000m.n.m. a odtud stéká několik kilometrů do údolí, kde končí pouhých 250m.n.m. mezi zelenými svahy kapradin a husté džungle, pár kilometrů od pláží Tazmánského moře. Hned po příjezdu vedla naše cesta přímo k němu a svou krásou i obrovitostí nás nadchl. Prozkoumali jsme pak pár okolních treků a rozhodli se přespat do druhého dne, protože stále bylo co k vidění a chození. Středisko Franz Josef leží 4 km od konce ledovce a je to spíš shluk mnoha hotelů, motelů a restaurací kolem jedné silnice. Prostě byla to kdysi díra s ledovcem a teď je to ukázková továrna na turisty s ledovcem. Na školení by tu měl jet každý studnet hotelovky, který to chce někam dotáhnout, protože tady turista dostane, samozřejmě za přiměřený obnos vše, na co si vzpomene. Pěšky se tu chodí jenom k ledovci, na něj se zásadně lítá. Při hezkém počasí Franz Josef připomíná spíše bitevní zónu s neustále tam a zpátky poletujícími asi 6ti vrtulníky. Po přenocování jsme vyrazili na nejdelší místní trek, který nás nenadchnul ani trochu. Toužili jsme vykročit do hor, ohmatat si sníh a led, rozhlédnout se po kraji a místo toho jsme se drali promáčeným tunelem vystříhaných kapradin, s viditelností 1m kolem dokola, s výhledy 00 nic a přístupem do hor pouze ze vzduchu. Kdyby každý vrtulník co nese turisty dohodil na horské boudy krabici sušenek nebo něco k snědku dalo by se uvažovat i o vícedenních výletech, takhle kalkulujete s boudou, co je ráda, že stojí, k dispozici máte patrovou postel bez ničeho, vodu co naprší než uschne a zaplatíte kolem 30ti dolarů za noc. Takže jsme to před vrcholem otočili a sjeli dokoupit zásoby s úmyslem přesunout se do Foxe. V supermarketu jsme dali řeč s jedním Čechem co tu pracuje, na nástěnce jsme zahlídli inzerát, že některý z motelů přijme pracovníky a krom platu nabízí i ubytování. Ne že by se nám chtělo moc pracovat, ale chtěli jsme pro časy budoucí očíhnout, jak je to s prací v takovýchto oblastech, ať víme kam pak směřovat. V inzerujícím motelu bylo už plno, ale ochotně nám doporučili dalších několik míst, kde prý hledají. Funguje to tu na tomto pricipu všude, všichni provozovatelé hotelů se dobře znají, sice jsou konkurence, ale o byznysu se údajně nikdy nebaví a zaměstnance si ochotně dohazují navzájem. Tak jsme navštívili ještě jeden, stejná situace a ve třetím nám nabídli, že hned ráno můžeme nastoupit, jako uklízeči pokojů. Což nás mírně zaskočilo, vzhledem k tomu, že jsme šli spíš jen na výzvědy:-) Ale argumenty pro byly jasné, jen 4 hodiny práce dopoledne, bydlení za hubičku, krásná příroda okolo stvořená pro výlety, pití v hospodách a horké bazény přes cestu za poloviční cenu pro místní pracovníky a navrch solidní výdělek...plácli jsme si na 14 dní. Dnes téměř končí ten 14. a až na deštivé počasí, které tu panuje, vše dopadlo nejlíp jak mohlo. Načasování bylo taky trefné, protože jsme si tu počkali na našeho francouzského kamaráda Vincenta, který hned od našeho odjezdu vyhrožoval, že na dovolenou přiletí za námi na Zéland a tento týden výhružku splnil:-) Z našich zaměstnavatelů Ann a Richarda se vyklubali ohromně vstřícní lidé, popučovali nám vše, co nám na očích viděli, od ručníků přes deštník až po kola a my je za to krmili ovocnými koláčky a českými perníky:o) Krom uklízení v motelu jsme si semtam dali pár hodinek navíc zahradničení okolo, takže jsme si ještě přilepšili, zušlechtili kousek džungle, ze které vznikl ladný, k fotografování příhodný kout a naši šéfové nás od prvních dnů začali chodit zhruba 2x denně přemlouvat, jestli nechceme zůstat až do konce sezóny tedy do konce dubna. To jsme pokaždé s vřelými díky odmítli, protože počasí na na jižním ostrově na naše cestovatelské plány nepočká a ještě před sebou máme kus cesty. Byly to pohodové dva týdny s milými lidmi, protkané provazy vody, které padaly 10 ze 14ti dnů vkuse, výlety za sněhem a ledem, mořem, lagunou či horkými bazénky. Dva týdny kdy jsme snědli spoustu výborných koláčků, které Verunka mohla zase kouzlit, když jsme měli troubu, vypulírovali jsme Hermana a se sprchováním nás samotných jsme to nepřeháněli, ať nejsme před další tour příliš zhýčkaní:-) Už zítra odstartuje pokračování naší cesty směr jih, bohatší na 2 týdny o dalšího člena výpravy...Pár obrázků z života pod ledovcem a výletů okolo něj jste už viděli v únorovém albu a zbytek přinášíme tady ve spešl albu Franz Josef.