Krapet dobrodružné, ale krásné Fiji no.1

Na Fiji jsme nakonec odletěli ve čtyřčlenné sestavě společně s Kájou a Šárkou. Ubytování jsme měli domluvené ve třech místních rodínách na různých místech-Lautoka, Raki Raki, Savu Savu, na dvou hlavních ostrovech Viti Levu a Vanua Levu. Po přistání v Nadi nás přivítalo opravdu tropické počasí - ve 20:00h se teplota blížila 30C a vlhkost 80%. Obdobné počasí je tu standart, teploty totiž neklesají ani v noci pod 26C a když jsme se s obyvateli bavili o extrémních teplotách, nejnižší teploty pamatují kolem 20C. Před halou již čekal náš první poskytovatel přístřeší Jean se ženou Geetou a nabrali jsme směr Lautoka. Trasa vedla po hlavní silniční tepně soustroví, která se podobala ementálu a jen zřídka bylo možné zařadit "až" 4. rychlostní stupeň. Na otázku, po které straně se na Fiji jezdí, Jean odvětil, po té, kde nejsou díry:o) U Jeana doma už čekala společná seznamovací večeře a pak pokoje. Každý pár dostal jednu místnost a domácí si lehli na rohoži do společné místnosti na podlahu. Během večeře i tímto rozmístěním osob ve skromném domku nám jasně dali najevo, u koho jsme se ocitli, ale to už znáte z předchozího článku... Druhý den jsme vyrazili na průzkum města Lautoka. Po hlavním městě Suva 2. největší na Fiji, hlavní centrum cukrotřtinového průmyslu, který je společně s turismem největším zdrojem příjmů země. Naše zraky jen kmitaly ze strany na stranu, téměř vše bylo jiné, nebo nikdy neviděné. Kolemjdoucí lidé, oblečení ve výlohách, zdánlivě chaotický provoz na ulicích, zboží v obchodech atd. To byla kapitola sama pro sebe, jogurty téměř k nesehnání, v elektronice chabý výběr zastaralých modelů neznámých značek a všude neuvěřitelné ceny. Ty se pohybovaly u všeho v přepočtu ještě mírně nad našimi a v poměru k průměrnému výdělku, který dělá na Fiji kolem 15Kč na hodinu a nedostane se přes něj drtivá většina místních obyvatel, jsou pro ně opravdu závratné. Jediným místem, kde byl výběr nepředstavitelně bohatý, bylo místní tržiště. Najít se tu daly všechny druhy ovoce, zeleniny a koření, co tropický pás nabízí. Některé nám do té doby neznámé, Kasawa, Dalo, Kumara, Paw-paw, Breadfruit a všechny tak dobré. Pulty hrály pestrými barvami, vše bylo nádherně čerstvé a vzduch sytily exotické vůně. Sympatické nám byly i smluvní ceny, kdy jste si mohli koupit půlku už oloupaného, toho nejsladšího, ráno ze stromu utrženého ananasu asi za 5Kč. Smlouvat na ceně se vyplatilo všude, nejvíc v taxíku, v obchodech s oblečením a dokonce i v elektru. Naši dopravu občas obstarával Jean a po většinu času taxíky, což tady představovalo každé druhé auto, některé označené, některé neoznačené, prostě když jste viděli jet auto jen se řidičem, stačilo mávnout a většinou jste neminuli. Pak si ještě hned ze začátku ujasnit cenu, ať vás na konci nečeká nemilé překvapení a už frčíte autíčkem povětšinou japonské výroby ve zuboženém stavu. I to je ale lepší, než místní hromadná doprava, ztělesněná autobusy, jejichž datum výroby spadá někde do období křídy, okna zastávají vyřezané díry, za deště funkci skla supluje igelitová plachta, výfuk za 5 minut jízdy vypustí to, co vaše auto za rok, vystupování oznamuje řidiči zvoneček nad hlavou, od kterého vede provázek po celé délce autobusu a i tak jsou tyto pojízdné archy stále plné. U Jeana a Geety jsme trávili dle plánu první týden pobytu, v domě se hned od začátku vytvořila vřele přátelská aura, kterou při vaření dotvářelo aroma z vařiče na letecký benzín kerosin, stolovalo se vždy hromadně na rohoži na zemi (krásný zvyk), prádlo se pralo ručně zeleným mýdlem, které se používá také na mytí nádobí a vlastně všeho, prádlo se sušilo v místním klimatu někdy i 3 dny a to vše prokládaly deštivé přeháňky, za lepšího počasí výlety do okolí, hraní pexesa, karet, kostek a každý den hodiny vyprávění a rozličných debat a diskuzí při jídle, po něm, během jeho příprav a až do pozdních nočních hodin. Občas se s náma o dům dělili ještě další běžní nájemníci jako ještěrky, švábi, žáby, pavouci jak dlaň, ale to je tady normální, lidé si jich váží a nezabíjí je, ani nevyhání. Na výletech jsme se koupali v moři, jehož teplota už ani neosvěží, učili plavat členy naší fiji rodinky, kteří celý život žijí u moře, živí se rybařením a přes to neumí plavat, zkoušeli česat kokosáky, obdivovali nakupovali místní módu, navštívili resorty, kde ubytování stojí kolem 5 000Kč na osobu a noc, letní sídlo prezidenta Fiji, kterému jsme vlezli až na schody do obýváku, než na nás někdo zakřičel, že je právě přítomen uuuups, navštívili všechny Jeanovy a Geetiny příbuzné, účastnili se jejich rodinné oslavy, kde holky odzkoušely tradiční indické oblečení, omrkli místní vězení a starobinec, páteční diskovečer v Lautoce, žvýkali jsme čerstvou cukrovou třtinu, pili všudepřítomný tradiční, omamný nápoj Kava, připravovaný smícháním vody s drceným práškem kořene jedné rostliny. Sníst jste tu celkově mohli vše, na co jste dosáhli, nebo co jste dokázali ulovit. Vše tu roste, kvete a zraje nepřetržitě, divoce a bujně, déšť a slunce nedovolí ani na vteřinu přestat, na zahradu si chodíte pro 4 druhy citrónů, lovit suchozemské kraby do trávy atd. Déšť postupně v naší výpravě začal hrát důležitější roli, přeháňky se množily až ke konci týdne ve zprávách zahlásili, že se na Fiji po 9ti letech blíží hurikány. Ty se nakonec proměnily "jen" v cyklóny, ale i tak přinesly 3 dny a noci nepřetržitého deště, jaký si dokážete představit jen z těch nejsilnějších evropských letních průtrží. Postupně se plnily příkopy, na loukách a polích vznikala nová jezera a koryta řek začaly polykat široké okolí podél svých toků. Padající mosty a zaplavené silnice tak prodloužily pobyt v Lautoce o pár dní a změnily další plány, které jsme už kuli pod heslem "suché nás nedostanou". Nebylo možné navštívit domluvené stanoviště v Raki Raki, podnikli jsme tedy plavbu trajektem do Savu Savu. Trajekt to byl malý, docela houpavý, Verunka si vyzkoušela nefalšovanou mořskou nemoc a v průběhu noci jsme občas museli odhánět z našich věcí šváby velké jak palec u nohy:-) Tak si zatím prohlídněte fotky a příště přineseme zbylé fiji zajímavosti...