Do Nadi jsme přiletěli 2.1.2009, Kája se Šárkou o pár hodin dřív, my se soumrakem. Na letišti nás vyzvedával Jean a jeho žena Geeta, indičtí obyvatelé Fidži ostrova Viti Levu, kteří spolužijí v pronajatém domku společně se 17-ti letou dcerou a 16-ti letým synem. Jean se živí jako taxikář a tak nás všechny naložili do dodávky a vezli směr Lautoka. Muzinkanti v sukních s nástroji všeho druhu, kteří nás vítali v letištní hale, vzduch, který byl tak teplý a vlhký, že nám lepil nozdry a tělo se potilo po celé rozloze kůže, hektolitry dešťovky, které padaly z oblohy, tmavá kůže všech lidí kolem nás a spousta dalšího signalizovalo zcela nové a velice odlišné prostředí země, ve které jsme se chystali strávit 3 týdny. Přivítání bylo velice vřelé a vztahy, které jsme navázali budou hrát hlavní roli v tomhle příběhu. Domek ve kterém jsme strávili 4 slunečné a 6 také povedených ale propršených dnů, byl postavený-poskládaný velice skromně. Uvnitř dva pokoje, minikuchyňka, společenská místnost, záchod a koupelna. Domácí osazenstvo nocovalo celou dobu našeho pobytu ve společenské místnosti, Jean s Geetou na zemi na velké z rostliny pletené rohoži, mládežníci na společném gauči. My jsme každý pár dostali jeden pokoj a přes několikeré neúspěšné přemlouvání jsme se smířili s první zásadou, že host do domu, bůh do domu. Cítili jsme se velice vítaní a už první večer si vyprávěli při společné večeři, sedíce v tureckých posedech na rohoži, nejrůznější příběhy. Ochutnali jsme postupně rozmanité druhy brambor, zeleniny, ovoce, výborných nalovených rybiček, koření pálivého jak čert a rokovali dlouhé hodiny o situaci na Fiji, o podmínkách které určují životní styl, o vládě, která padá a skládá se jak komín z kostek, o cenách, které absolutně neopovídají tamním příjmům, o přírodním bohatství ostrovů, o rodinných vztazích a vazbách, o náboženství, o svatbách, nemocech, radostech a strastech. Po prvních dnech jsme cítili, že jsme se vyskytli v rodině, která nám rychlostí světla přirůstá k srdci a otevírá ho zároveň. Asi nikdy jsme necítili v tak krátké době tolik porozumění, sounáležitosti, vzájemné tolerance a odhodlání pomoci. Poznali jsme, že omezené možnosti, starost o základní k životu nezbytné suroviny, snaha udržet si povolání, ve kterém dostanete 1 dolar čistého na hodinu apod. pomáhají na druhou stranu udržet věci srozumitelné, neboť pro komplikace na další ne životně důležité úrovni není čas, prostor ani finance a tak mnohé řídí příroda a její zákony. Obživa velkého množství rodin je závislá na přízni nebo nepřízni počasí, počasí na síle přílivu či odlivu, odliv či přiliv na momentální fázi měsíce a tak dál, zkrátka všechno souvisí se vším a tedy i to, co člověk ve svém životě udělá, neudělá, měl udělat či radši dělat neměl. Náš fiji "taťka a mamka" se řídí tím, že pokud se věci k člověku v rámci koloběhu vrátí, tak ty dobré jednou a špatné pětkrát tolik. Pohled turisty či měřítko úředníka našich poměrů by hodnotilo tamní situaci slovem chudoba na hranici možnosti uspokojit základní životní potřeby. Pohled ze vnitř říká ano, materiálu a financí opravdu není ani tolik, aby se dalo říct dostačující. Na druhou stranu vás ohromuje vnitřní bohatství a dobré srdce, které překypuje a dává vám pocit, že dostáváte víc než umíte unést. Každý den vaříte na leteckém benzínu zvaném kerosin, který neuvěřitelně páchne, perete propocené prádlo v ruce levným mýdlem, které na oblečení zanechává skvrny, mordujete tucty komárů, co z vás sajou nejen krev, ale i trpělivost, koukáte ven kde stále prší a pršet nepřestává, posloucháte rádio, kde hlásí hurikány a tropické cyklóny jak na moří, tak na pevnině, sledujete televizi, kde běží kolem dokola dlouhé seznamy míst, kam je třeba dodat zásoby pitné vody, jídla, kde jsou evakuovaní lidé ze zaplavených měst, kde nejde elektřina, kde spadl most či někdo zemřel pod sílou vlny a jen těžko rozumíte tomu, že jste uprostřed a ještě hůř na tom jste, když se snažíte vymyslet, co s tím. Kudy vede cesta k pomoci ve větším měřítku. Máte kolem sebe šikovné lidi se zájmem pracovat, kteří mají rádi svoji zemi, ctí své rodiče, protože vědí, že jsou to jediní dva lidé tohoto druhu na světě a další už nebudou. Lidi, kteří vám naprosto bezprostředně a nezištně povídají své životní příběhy, popisují život na Fiji a poté pozorně poslouchají jak to vypadá a chodí v jiných zemích. Jean se živí jako taxikář. Za dodávku, kterou vozí lidi a vydělává musí zaplatit 15000 dolarů, splácí ji několik let a dříve než se mu to povede, by ji každý do puntíku zařadil mezi šroty na odpis. Po příjezdu ze Zélandu, kde byste podobné auto koupili za pár stovek dolarů a při porovnání platů, který je na NZ 10 dorarů/hod. minimální a 1 dolar na Fiji průměr, se vám zastavuje rozum. Takových situací bylo denně nesčetně. Každá vaše myšlenka směrem k možné pomoci, možnosti přivýdělku, importu auta, založení byznysu naráží velice záhy na úchylné opatření vlády, která maří činorodost lidí, podporuje uniformitu a topí peníze v černých dírách, pravděpodobně svých kapes. Adaptace na klima a počasí nám dala zabrat pořádně, ale adaptovat se do hostitelské rodiny šlo velice snadno. Cesta vedla přímo a my ji procházeli s očima dokořán, inspirovali se, učili, poznávali, snažili si zapamatovat, představit, co by se dalo převézt do našeho prostředí.... Velkou roli napříč životem Jeana a Geety hraje pověrčivost či víra v různé znamení, souvislosti a vykonané skutky. Jean je Ind vyznávající islám, Geeta věří v náboženství zvané hinduismus, dětem nechávají prostor pro vlastní volbu.
Tento článek o mezilidských vztazích by mohl být nekonečný, neboť celá kapitola s titulem člověk a jeho chování je svým obsahem nevyčerpatelná. Na závěr musíme zmínit, že jsme naše hostitele na týden opustili uskutečněným výletem na druhý ostrov Vanua Levu a poté se opět vrátili. Návrat do Lautoky byl ve znamení těšení se i přesto, že horečka Kuby se šplhala ke 38,5C a jeho zažívání protestovalo všemi směry a Verče se jen s námahou dařilo propolknout oteklým krkem tekutiny. Jeden den jsme proleželi společně, Kuba dostal na rozbitý žaludek mléko s citrónem a Verča na hnisavou angínu pila litry vody s citrónem, cukrem a solí. Natelké uzliny ji 2x denně potírali zlatem, které pak nosila na krku a i přes protest musela dodržovat zákaz pozorování se v zrcadle a ohmatávání bolavých míst s tím, že vše jak přišlo, zase odejde. Kombinací přírodních způsobů léčby a léků z Evropy se do odletu naše rány zahojily a bolístky byly téměř zapomenuty. Hádejte, pro co jsme se rozhodli poslední den, když bylo na výběr mezi výletem na ostrůvek a chvílemi v kruhu "rodinném"? Zvolili jste výlet? Kdepák, založili jsme našim přátelům emailové schránky, uvařili společnou českou baštu v podobě bramborových placek, upekli banánový koláč a rozloučili se dlouhým smíchu plným večerem.
Žádné komentáře:
Okomentovat