Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno

V pátek 27.3. jsme se při pohledu na podmračenou oblohu rozhodli, že zaměníme výletování po horách za maraton po potenciálních pracovištích. Za bubnování deště jsme objeli všechy školky, školy, moc hotelů, vinice, obvolali inzerovaná ubytování, rozdávali životopisy a inzeráty na hlídání dětí všude kde se dalo-nástěnky, místní rádio, noviny atd.... Chování lidí, které jsme oslovili nám opět nadzvedávalo obočí, byli milí, měli čas, přemýšleli s námi, co vykoumat a i když pro nás neměli práci, měli pro nás zaťaté pěsti, které nám drželi, protože víc udělat momentálně nemohli. Přicestovali jsme do Wanaky v "mrtvém" období mezi letní sezónou, která končí a zimní, která začne poslední týden v červnu. Naše poslední cesta dne vedla do pracovní agentury, kde jsme už byli zaregistrovaní z první návštěvy městečka. Málem jsme museli všechny formuláře vyplnit znovu a chování agentek je skrz naskrz neprofesionální, ale když máte nápady a štěstí, může se stát, že se zadaří. V momentě kdy jsme stáli ve frontě do kanceláře, Verča zaslechla rozhovor, ve kterém jedna sympatická paní sháněla pomocnici do své domácnosti, která by jí byla oporou při péči o dům, zahradu, muže, kterému je 84let a má Parkinsonovu chorobu. Hned jak jsme se dostali na řadu, už byl na stole životopis a přímá nabídka obsazení diskutované pozice. Obě agentky nevěřily vlastním očím a vlastně si ani nenapsaly jméno dotyčné, neboť se v agentuře, která obstarává práci na vinicích apod., požadavek tohoto typu objevil poprvé a ony ho považovaly za nesplnitelný a osobu, která by jim pokryla místo za daných okolností za nenalezitelnou. Kdoví kdo všechno tomu chtěl, v sobotu ráno se Verča s paní Sally sešla v jejich domě, povykládaly si při čaji o výstupech do hor, zkušenostech z cestování v autě a už je to třetí den, co u nich bydlíme a máme se skvěle. Sally a Don nám poskytli podkrovní byteček v krásném, čistém a prostorném domě a my jim za to pomáháme s během čehokoli. Verča vaří, peče, žehlí, hlídá dědečka, Kubík chystá dřevo na zimu, či kutí rybníček na zahradě. Je to až neuvěřitelné jaké symbiózy bylo mezi námi a o dvě generace věkem staršími lidmi dosaženo za pouhých pár hodin. Věkem starší píšeme schválně, neboť jejich mysl a duše jsou tak svěží a bystré, že by se mohl kdejaký třicátník učit. Sally poletuje mezi ateliérem, kde kreslí obrazy na zákázku, zahradou, kde pěstuje spoustu ovoce a zeleniny, dílnou, kde na soustruhu vyrábí ozdobné držáky na ručníky, dílnou, kde čalouní a renovuje nábytek, kanceláří, kde uděluje povolení k prodejím majetku, rozdělování pozemků apod. Don, její muž, celoživotní pilot, který si svou ženu zdravotní sestru vyloženě unesl z nemocnice a po dvou akcích tohoto typu se s ní oženil, posedává v křesle, čte o letadlech a vynálezech moderní doby a vše komentuje vtipnými poznámkami. Po večerech i v průběhu dní posloucháme příběhy z jejich života v autobuse s hippies rodiči, z války, kde jejich otci létali jako piloti, z farmy, kde žili další etapu života, příběhy o jejich dětech (4), vnoučatech (10) a už i pravnoučatech a hledáme slova jak vyjádřit, že jsme u nich velice spokojeni a ještě stále trochu ohromeni. Je to pro nás další obohacující zkušenost a my se s očima dokořán učíme a sledujeme, jak se prožívání jednoho lidského života mění v podání různých osob.