Konečně na kopečkách

Po vypravení Vincenta z Dunedinu směr letiště v Christchurch, jsme podnikli doposud poslední pobřežní výpravu za zvířaty na pláže. Provázel nás vichr přes 100km/h, který nás zastavoval v chůzi a málem jsme díky všudypřítomnému písku ve vzduchu zadřeli foťák, ale potkali jsme se s několika lenošícími lachtany, tučňákem a kolonií malinkých lachtánků s maminkami, takže safari jak má být. Pak jsme si to namířili zpět do vnitrozemí jižního ostrova, doufajíce v lepší počasí a natěšeni na prošlápnutí kopečků, které se nám tak líbily kolem Queenstownu a Wanaky. Cestu nám zpestřil noční defekt na levém předním kole, který ale přinesl hezkou zkušenost, o které už byla řeč minule. Deštivé počasí jako by odletělo a nám opravdu začalo opět svítit sluníčko posledních letních dní, které nám dodalo elánu k dobývání vrcholů. Když jsme vyšlápli na první z nich Ben Lomond, naskytly se nám krásné výhledy na čerstvě pocukrované vrcholky, na které v uplynulém chladivém týdnu spadly první sněhové vločky. Chození nás začalo opět moc bavit, protože narozdíl od severnějších oblastí se tady hory pyšní skalami, pěšinami nezarostlými pralesem a s výhledem na motivující vrchol i do okolí. Sluníčko nám začalo vše vynahrazovat a azuro nás provází pořád, takže už jsme zase pěkně zhnědli a vytáhli opalovací krémy, nakoupili pivo a užíváme babí léto. Po přejezdu do Wanaky si Verunka úspěšně střihla výběrové řízení na vedoucího aktivit prázdninového kempu pro děti, který bude v dubnu a už si na něj pomalu chystá program, Kubík si po dlouhé době zahrál tenis v místním klubu s domácími gentlemany. Následující den se plánovaný trek díky přeháňkám neplánovaně proměnil ve sbírání šipinek na čaj a co víc...okolní pastviny nám dopřály žampióny co hrdlo ráčí, takže milovník hřibů Kubík i hřiby doposud nedotčená Verunka sbírali ostošest plody přírody. Žampióny jsme si za doprovodu zvědavých kolemjdoucích a kolemběhajících uklohnili k večeři s čerstvou zeleninkou na břehu jezera Wanaka, přežili jsme a ještě teď se oblizujeme. Verunčina práce na prázdninovém campu začíná po Velikonocích, tak jsme vyrazili z Wanaky dál, procestovat ještě co se dá, směr neprobádané území nejvyšších hor kolem Mt. Cooku. Mraky na obloze směr k Alpám před Hermanem utíkaly a za ním se žádné neodvažovaly přicházet, takže sen každého turisty v této oblasti, tři slunečné dny, pro nás byly přichystány. Vesnice, či turistické středisko Mt. Cook leží kousíček od úpatí stejnojmenné nejvyšší hory Zélandu a okolních velikánů. Vše pokryto celoročně ledovci a sněhem, v okolí jezera s tou nejmodřejší modrou vodou a pro turistu ideální zázemí kempů, informačních center a všeho co je třeba. Pro běžného turistu se tu nabízí několik výletů do údolí i na hřebeny, ale zbytek už vyžaduje pořádnou výbavu a zkušenosti alpinisty. My jsme prošli vše co se dalo bez cepínů, maček a lan. Pochodovali jsme, šplhali, škrábali se a zabralo nám to tři celé nádherné dny, během kterých uběhl náš první společný rok bok po boku. Nadělili jsme si k němu nejhezčí výlet na Mueller chatu ve výšce necelých 2 tisíc metrů, kde jsme se ledovcům mohli podívat z očí do očí, po dlouhé době si osahat sníh a naslouchat koncertům křupající masy ledu, která neustále pulzuje, větru, který brázdí všechny pukliny a vodopádů. Hory nám taky začaly připomínat, že léto končí a v noci se pořádně ochladilo, takže když jsme se probudili s omrzlými vlasy, dali jsme těm nejvyšším vale a už se na ně díváme z povzdálí od jezera Tekapo a lovíme z báglů spacáky pro zbylé cestovatelské noci, které nás čekají. Při přejezdu mezi Mt. Cookem a Tekapem jsme si díky nespatelné zimě řádně přivstali a díky tomu poprvé přihlíželi krásnému východu slunce. Musíme zapracovat aby příštím důvodem takových zážitků byl náš chtíč:o) Kolem Tekapa jsme dali jen pár kratších výletů na hvězdárnu nad jezerem a jeden pořádně zarostlý kopec se všemi trnitými keři co na Zélandu rostou. Jinak je to jen pustina s nehorázně modrým jezerem a tato kombinace nám nebyla blízká. Teď už jsme zpátky v naší favorizované Wanace, kde se, pokud se podaří, pokusíme zabydlet na delší dobu. Vyšlápli jsme si na kopečky nad městem, Roys a Mt. Alpha abychom se znova ubezpečili, že je to naše na Zélandu místo zaslíbené...a je, je tu krásně! No tak v příštích dnech možná ještě zajedeme do nedalekého národního parku Mt. Aspiring a pak už nám začnou starosti běžných smrtelníků "necestovatelů". Tady se mrkněte co jsme v posledních dnech viděli a kdeže se to chystáme na čas zakotvit....