Tour de France

Jak jsme psali minule, v průběhu naší pauzy ve Franz Josefu za námi přiharcoval na dovolenku frantík Vincent. Zajeli jsme si ho vyzvednout do 140km daleké Hokitiky a trávil s námi ještě poslední dva pracovní dny pod ledovcem. V průběhu těch jsme ho seznámili s cestovním plánem a lehce připravovali na cestovatelské zážitky spaním v Hermanovi před domem, zatímco my jsme si nocovali hezky v postýlce v baráčku. Úkol byl jasný, leč nelehký, ukázat mu za 12 dnů pobytu co nejvíce, skloubit to trošku i s našimi cestovatelskými plány a ještě jej vyložit někde co nejblíže zpátečnímu letadlu směr Paříž. Doložili jsme Hermana po střechu Vincovu bagáží, jídlem pro Verunku a dvě nenasytné bestie, Vinz okrášlil Hermana krásnou českou vlaječkou za přední sklo, přeladili jsme na konverzaci v angličtině a vyrazili jsme dál směr jih. Herman disponuje třemi legálními místy k sezení, to byla pohoda, ale ke spaní je jeho postýlka tak akorát pro dva a navíc je Vinc široko daleko znám pro své dřevorubecké chrápání, takže taktika byla, zakotvit každý večer v nějakém městečku, kde jej uložíme v hostelu a my zatáboříme poblíž. V prvních dnech kdy jsme putovali přes Haast, Wanaku a Queenstown, byly na tváři Vince, nejen ze zélandské přírody, často ke spatření výrazy jako údiv, překvapení, nechápání. Ale že je Vincent tvor přizpůsobivý, nám začal předvádět po pár dnech. Začal si užívat, že není každý den zakončen sprchou, že příbory a nádobí se dají umýt i bez vody, že si Herman občas škytne, že písečné mušky jsou fakt mrchy a jsou všude, že jídlo se vaří v parcích na lavičkách a tak se prostě tady cestuje:-) Kvůli nabitému programu a taky s malinkým ohledem na Vincovu vínovo-sýrovou kondici jsme podnikali spíš kratší tůry a návštěvy zajímavých míst a žádné vícedenní horské pochody, což bylo pro většinu míst stejně dostačující. Z Queenstownu jsme to střihli přes Te Anau do oblasti Milford Sound, která je snad přírodně nejvyhlášenější na Zélandu, ale v patách za námi přispěchalo arktické počasí s 8C přes den, provazy deště, krup a na kopcích sněhu. Ve třech v autě s mokrými věcmi a omezeným výběrem aktivit se situace mírně ztížila, ale občasné Vincentovo oblíbené "jedno pivo" a jeho proměna v prvotřídního zálesáka, udržovaly i nadále náladu v plusových hodnotách. Lstivě jsme se pokusili počasí utéct ještě dál na jih, kde jsme na plážích měli políčeno na divočinu všeho druhu a od Invercargilu až po Dunedin jsme jeli plážemi a zátokami po stopách tuleňů, lachtanů a tučňáků. Lov se vydařil, všechny jsme nachytali jak se někde placatí na pláži a navrch jsme zahlídli pár delfínků a i přes stále nevlídné počasí nálada v Hermanovi den od dne stoupala. Vinc to prokládal neustálým lovem na písečné mušky a českými hláškami s francouzským přízvukem, kterým i lachtani tleskali ploutvemi. V Dunedinu jsme prohlídli všechny stavby starší 100 let, kterých Zéland nemá mnoho a toto město asi tolik jako zbytek země dohromady, což je k jeho cti a pasuje jej na první místo pro prohlídku památek. Nestojí to snad ani za zmínku, protože vlastně o nic ani nejde, ale celou dobu jsme po večerech hráli kostkové turnaje, v nichž se Vincovi i Verunce dařilo a z čehož vyplývá, že Kubík ve všech skončil poslední, takže ještě Vincovi dluží masáž francouzských nohou. Poslední společný večer jsme zašli na "jedno pivo" a naplnili bříška k prasknutí v restaraci italskými specialitami a dezerty. Následující den dopoledne jsme Vincenta v provazech deště vyprovodili směr Christchurch odkud letěl do Evropy ze své, doufáme, nejdobrodružnější dovči a čekáme teď na dalšího odvážlivce z vašich řad, který by ho chtěl napodobit:-) Co na vás tady čeká omrkněte tady ve fotoalbu.