22. 6. 2009

Jedeme na výlet, jedeme na výlet...

Určitě vás už nudily příběhy a fotky z našeho starousedlického života ve Wanace a hlavně nás už svrběl zadek, tak nebylo zbytí a vyrazili jsme na výlet:-) Verunka ukončila svou epizodu v supermarketu, Kuba si vzal pár dní dovči, Hermana jsme dovybavili sněhovými řetězy a mohlo se vyrazit na průzkum oblastí východního pobřeží a Arthur´s Passu. V něděli Verunka přichystala vše potřebné, Kubík nedočkavě utekl o 2 hodiny dřív z práce a ještě v půl 7 večer jsme odrazili od břehů jezera Wanaka. Stihli jsme za tmy dorazit k břehům jezera Pukaki u Mt Cooku, kde jsme rozbili tábor. Ráno nás přivítal krásný mrazivý východ slunce a výhled na nejvyšší horské velikány Zélandu. Počasí nám bylo nakloněno po celý výlet, nejspíš zakoupení řetězů, nebo naše objednávka počasí zajistily, že nám na cesty nespadl žádný sníh. V každodenních vzdušných proudech od Antarktidy, které držely teplotu i přes den pod nulou nás neustále hřály krom lásky, dvě termosky čaje, společný spacák a radost z cestovatelské svobody:-) Od Mt Cooku jsme nabrali kurz Arthur´s Pass, kde nás poškádlilo pár sněhových přeháněk a zejména po ránu zaštípaly nosy, ale i tak jsme vyšlápli na poněkud adrenalinové sjezdovky Temple Basin, které nabídly výhled z ptačí perspektivy a ukázaly, kde všude se dá při dostatečném nadšení a troše odvahy lyžovat. Verunka úspěšně léčila mrazovou terapií své nachlazení a Kubík mu předcházel venkovním převlíkáním. Omrkli jsme ještě vodopád, který má 131 metrů, ale zapomněli jsme pravítko, takže za to neručíme:-) Při pár dalších zastaveních jsme navštívili říční jeskyň, vápencové skalní město, jezera a kochali se celou dobu pohledem na obrovská údolí propletená řekami a zasněžené kopečky. Pod Arthur´s Passem jsme zakotvili u Jesicy, dcery Sally a Dona, která se svým manželem dohlíží na 3500 oveček. Její urostlý manžel Stew farmaří od narození a druhý den ráno jsme s jeho parťákem a smečkou psů vyrazili na pastviny, přihnat všechny ovce k farmě pro nadcházející stříhání. Úžasně vycvičení psi to celé zmákli jako by se nechumelilo a my viděli zvířecí divadlo, které nás nadchlo, zejména pak u Verči potály ledy a už má ovce mnohem raději:-) Odsud jsme se po krátké návštěvě Christchurche, přesunuli k druhé dceři našich domácích Jos, kde nás čekala další dobrodružná premiéra. Jos s manželem Philem svoje ovce prodali, teď se pouštějí do oprav domu, ale hlavně mají parádní hračku pro dospělé - závodní motorový člun(jetboat)! Ranní rozpaky nad venkovní mínusovu teplotu rychle přebila zvědavost a po navlečení všeho co bylo poruce se mohlo vyrazit. Přifrčeli jsme k alpské řece Waimakariri, na vodu spustili člun, motor zaburácel zvířecím řevem a odstartovali jsme fičák proti proudu. Po výletu na téhle vodní formulce pro velké kluky jsme se rozloučili a urazili pár set km do přístavního města Timaru. Dorazili jsme tam za časného večera, smlsli si na pizze a podnikli setmělý průzkum pláže a přilehlého parku. V zesilujicím mrazu nás zahřál čaj a soukromá lekce tance, kterou jsme si střihli maskovaní houstnoucí tmou na pláži...Kubík musí ještě mooooc trénovat, mráz nemráz:-) Následující ráno nás nosy štípaly asi nejvíc, i Herman se zamaskoval pod silnou vrstvu námrazy, ale vzájemným tulením ve spacáku jsme odolali. Snídaně proběhla za vymýšlení blbůstek opět na namrzlých molech u pláže a po jejim průzkumu se jelo dál směr Oamaru. To nabídlo překvapivě jednu z nejzachovalejších starých architektur, co jsme na Zélandu viděli, ale naším hlavním cílem tu byli tučňáci. Ti se rozhodli vyrazit na lov do širého moře, plavat za nima se nám nechtělo, tak jsme vzali za vděk průzkumu pláže a pobřeží. Narazili jsme na Paua mušle, ze kterých Maoři od pradávna vyráběli své šperky a pak to přišlo, narazili jsme na lachtany! V opuštěné zátoce pod strmými útesy se placatili na pláži, vyhřívali na sluníčku a bylo jim úplně jedno, že v lotu je nejvyšší bonus v historii Zélandu:-) Začmuchali kdo se na ně přišel podívat, jenom nad tím mávli ploutví, nebo možná mávali nám:-) a dál se povalovali...v příštím životě bychom chtěli být lachtani. Dívali jsme se na ně skoro bez dechu, pokaždé když je uvidíte takhle v divoké přírodě, je to jako poprvé, každý jejich pohyb nabídne jedinečnou podívanou a v těle se vám přelévá pocit úžasu nad tím, co příroda dokáže. Nejraději bysme na ně zírali ještě teď, ale čas speciálně na podobných výletech neskutečně letí a už jsme zpátky ve Wanace. Jen Herman asi nebude vzpomínat na výlet nejraději, protože mu na předním skle přibyly 3 pavučinky od zásahů kamínky, ale snad se nenabručí a ještě nás povozí. Verunka je dnes první den ve své nové práci na sjezdovkách Cardrona 1670m.n.m., tak bude určitě zase o čem číst a co prohlížet. Na obrázky z našeho výletu mrkněte tady a taky někam vyrazte...

Žádné komentáře:

Okomentovat