Co jsme v Soulu viděli...

Fotoalbum

Ahoj čtenáři a čtenářky, dneska už píšeme s diakritikou, protože jsme definitivně opustili Soul, jsme na svém počítači a chceme se s váma podělit o to, co je v Soulu k vidění a zažití:-) První večer jak jsme už psali proběhla jen seznamovačka s okolím hostelu. Druhý den jsme naplánovali prohlídku nového královského paláce Changdeokgung. Původně byl propojen s areálem sousedního starého paláce a později byl volně zpřístupněn pro veřejnost k relaxaci a odpočinku v královském parku. Součástí komplexu je také areál svatyní Jongmyo, který sloužil k duchovním oslavám a důležitým ceremoniálům. Vstup do celého komplexu stojí pro osobu pouhých 1000 wonů, tedy 15 Kč čehož se na Pražském hradě asi jen těžko někdy dočkáme. K večeru jsme se vydali na průzkum samotného centra města. Naším cílem se stala obnovená řeka Cheongyecheon, která byla původně při výstavbě města zabetonována v roce 1970 v délce 5,5 km obnovena a zrekonstruována. Dnes slouží jako pěší zóna samotným srdcem Soulu s mnoha zajímavými a romantickými místy. Například pod četnými zajímavě ztvárněnými mosty jsou promítací plátna, výstavy fotografií, v samotném korytu řeky jsou umístěny různé výstřelky umělců a vše dohromady tvoří opravdu povedený a v centru takového velkoměsta i nečekaný, ale za to příjemný celek. Toto místo nás v následujících dnech k denní i večerní procházce přilákalo ještě několikrát. Při nočním návratu jsme zapadli do Ho Baru, do kterého nás zlákaly známé tóny a rytmy, jedny z mála, které jsme znali a nepodobaly se ping-pongovému rytmu:-) Náš vstup provázel značný zájem místního osazenstva, ale ani ten nám nezabránil v prožití příjemných chvil s místním pivem Cass a návratu kolem 4:00 ráno:-) Zbytek článku dopíšeme později, protože teď máme napilno.

Poslední dny v Soulu

Zřejmě megalomanské zážitky dní předešlých, v nás vyvolaly potřebu na chvíli zanechat centrum města svému zběsilému tempu a prožít jeden den někde, kde si zvolíme své tempo vlastní. Přímo až k centru města z jedné strany zasahuje národní park, pohoří Bukhansan. Vzhledem k tomu, že Soul samotný je prakticky 0 m.n.m., pohoří tu znamená v tomto případě vrcholky 600 - 700m. Vyrazili jsme metrem z centra asi 15 zastávek na okraj města, odkud je do parku přístup. Ze zastávky jsme ušli jen pár set metrů, přešli hlavní silnici a zapadli do úzké uličky, která směřovala k opravdu hezkým skalnatým vrcholkům a zalesněným kopcům. Ale nebyla to obyčejná ulička, byla to outdorová ulička. Po celé její délce ji jeden vedle druhého lemovaly obchůdky se speciálním outdodrovým vybavením a nás míjely četné výpravy turistiky chtivých Korejců. Ti měli na sobě vše co se v těchto obchodech pořídit dalo, vybaveni od bot, kalhot, teleskopických holí, některým se na batozích houpaly i karabiny, přes nepromokavé bundy. Po chvíli jsme začali nabývat dojmu, že jsme se vypravili snad o pár tisíc metrů výš, což nám taky naznačovaly opravdu výmluvné pohledy asijsky tvarovaných očí. Na chvíli nás snad i nahlodaly, zda jsme i my patřičně vybaveni! No ale věřili jsme si, Verunka měla svoje oblíbené páskové sandály, slušivé červené tříčtvrťáky, tričko s beruškou a v batohu to dokonce jistila lehká flisová vestička. Kuba zvídavé pohledy odvážně odrážel v bílém tričku s límečkem a jeho pevný krok jistily gumové žabky na nohách. Udivené pohledy provázely celý náš výstup, ale to už jsme na ně neměli čas, cestou jsme potkali asi 5 klášterů. Všechny hrály nespočtem barev, vyřezávaných ozdob a všechny byly trvale obývané mnichy. Příroda a ubývající množství turistů směrem k vrcholu nám dodaly dostatek sil k hladkému výstupu v čase cca 2 hodin. Z vrcholků se nám naskytl pohled na nekonečné lesy panelových domů, na které člověk musel zírat s otevřenou pusou, neuvěřitelně rozlehlé, ani foťák to neměl šanci pobrat. Při pohledu dolů jsme si užívali naší nadvlády nad tak velikým městem, nastavovali tváře slunečním paprskům, užívali si po dlouhé době skutečné ticho a vzpomínali na hukot mraveniště pod námi. Adrenalin nám zvedla pouze jedna situace, asice když se Kubovi snažila přímo na vrcholku z nohy odskákat jedna žabka do neprostupně zarostené propasti. Naštěstí jsme ji doslova uprosili a po šesti výkřicích "prosím" se zastavila na samém okraji. Sestup pak probíhal za svižného tempa, protože slunce směřovalo nezadržitelně za kopečky a naše speciální obuv byla sice dostatečná k výstupu, ale při nočním byvaku by v ní přeci jen mohla být zima. Cestou zpátky si Verunka pořídila na své zmrzlé nožky po vzoru asijských vrstevnic slušivé pruhované štulpny z jejichž koupě měla neúměrně větší radost než zbohatnuvší prodavač, dali jsme si procházku oblíbenou řekou v centru a před spánkem z noh oloupali usazeniny posbírané celodenním chozením. Poslední celý den v Soulu vedly naše kroky do starého královského paláce ........., který jsme měli přes ulici. Nevíme jak, ale trefili jsme se přesně do času prohlídky v anglickém jazyce, tak jsme se za účasti návštěvníků ze všech koutů světa tentokrát dozvěděli i něco z historie. Došlo i na seznamovačku, z fotek asi všichni tušíte, který kontinet naši známí zastupovali, jen upřesním, že byli z Ghany, toho času v Soulu na školení počítačových dovedností a jmenovali se Samuel a Sesílie. Ta při focení spočítala Verunce všechny žebra, asi tak špatně živenou ženskou ještě kolem pasu nedržela a musela si o Kubovi myslet, že ji ani nedá najíst. Zato Verunka říkala, že tak měkkoučkou paní ještě nedržela a Kuba byl rád, že má Verunku, protože by musel celý den hrabat kořínky, aby takovou Sesílii uživil. Z paláce naše trasa nabrala směr Soul tower, kterou jsme chtěli původně vynechat, protože v průvodci byla vyfocená zeleně nasvícená, my ji viděli vždycky jen bíle a přitom ji chtěli zelenou:-) No co už, to Soulu odpustíme a vyrážíme odvážně vpřed. Nahoru vede lanovka, ale odvážně se pouštíme do pěšího výstupu s Kubovým předsevzetím spočítat schody. To jaksi neklaplo, ale podařilo se ještě před setměním udělat z vyhlídky pár fotek zářícího města a přesně se tmou dorazit k věži. Ta byla sice bílá, ale výhled na tisíce mihotavých světýlek pod námi stál za to. Tak si jen tak fotíme, bráníme se silnému větru a najednou co to? Věž mění barvy! Zelená, červená, žlutá, růžová, modrá, taháme z batohu foťák, bílá, bílá, bílá....pozdě:-) No tak to snad není pravda, ona fakt mění barvy a my jí za celý týden, pokaždé když jsme se z města podívali zastihli jen bílou, strategie byla jasná, budeme číhat! Našli jsme lavičku na kterou tolik nefoukalo, slupli jsme čokoládovou tyčinku, číhali, číhali a zas, právě když jsme chtěli odejít! Ale tentokrát jsme měli foťák ve střehu, takže rychle Verunka napřímit a nedýchat(dělala stativ), foťák nastavit na noční režim a máme ji, můžeme jít a zítra s klidnou duší odletět:-) Cestou zpět nás ještě pobavila příhoda, kdy jsme potřetí za jeden den potkali v tomto milionovém mraveništi jeden pár co s námi byl na prohlídce královského paláce, i tak dokáže být Soul naopak někdy malý. Čekala nás poslední noc a my před odletem neměli nic než průvodce na památku a v peněženkách bylo navíc překvapivě plno. Cestou na hostel jsme proto navštívili jedno z místních vyhlášených tržišť. To množství lidí, stánků a zboží všeho možného bylo jako další město ve městě. Proplétali jsme se úzkými uličkami a pomalu přicházeli na to co jsme začali pozorovat již předešlé dny. Toto město, i když je k nim velice vstřícné, rozhodně nežije z turistů. Nikdte se nedalo sehnat nic z takových těch tradičních turistických tretek, které se snad v každém hlavním městě na světě prodávají na každém rohu, oblepené, pošité a potištěné vlajkami. Na všem byly nápisy Chicago, Detroit, NY, Brooklyn a pro korejského trička chtivého turistu nic. Poštěstilo se nakonec Verunce, ale jen tak tak. Našli jsme slušivé červené tričko její velikosti, příjemný materiál, korejská vlajka, elegantní nápis(i když bůhví co znamená), už jsme ho nesli k pokladně....korejsky sice nerozumím, ale prodavačovo gesto rukou a grimasa nás poněkud překvapila, on nám ukazuje, že nám ho neprodá?! Cože? Na asijském tržišti nesete něco k pokladně a oni řeknou ne? Zkoušíme to znova, taháme z něj cenu, až se dozvíme, že bude za 10 000 wonů. Pohoda, bereme a prodavač nám jej jak vyměněný, s pokorným výrazem ve tváři předává, jako by se svým pohledem snad omlouval. No už se nám nad tím nechtělo fárat, možná si myslel že bude dělat drahoty, nasadí cenu aby nás natáhl, ale to se spletl, protože to bylo na naše kačky něco přes stovku, takže my jsme potřebu smlouvat neměli...a nebo, on narozdíl od nás věděl, co ten nápis znamená:-))) To byl náš poslední zážitek z města, které stálo za to vidět, které se k nám chovalo moc pěkně a takhle o něm budeme vždycky všem vyprávět. Následující den už nás čekalo jen balení, poslední snídaně a cesta na letiště za naším hlavním cílem...vzhůru na Nový Zéland:-)

Další várka poznatků ze Soulu

Po ranním návratu z HO baru jsme vstávali kolem 13.30, organismus stále zaostává v časovém pásmu a tenhle režim mu prostě sedí:o). Přestěhovali jsme se do pokoje s oknem a vyrazili na prohlídku Olympijského areálu, který nás ohromil svou rozlohou, upraveností a pohodovou atmoškou, kterou navodily skotačící děti a jejich relaxující rodiče. Hlavní vstup zdobí vlajky všech zemí, které se zúčastnily Olympiády-tak jsme si našli tu svou-země rodné a tu druhou-země momentálně obývané. Po několika hodinách rozjímání jsme se vydali mezi paneláky a mrakodrapy v okolí, je to opravdu mazec-člověk vytáčí hlavu vzhůru a nemůže se dopočítat. Cestou jsme opět, tak jak jsme už psali v jiném příspěvku, ucítili ten všudypřítomný, fakt hnusný smrááááádek, co nás ulicemi Soulu neustále provázel. Záhada se vyřešila, když nás začalo zajímat, cože jsou to za plody, které v celém Soulu dozrávají na stromech lemujících většinu chodníků. Verunka si zkušeně s jedním z nich omatlala ruce, nezapomněla si jej otřít při očichávání i o nos a ten můj nemohla samozřejmě vynechat:-(. Kletba věčného smradu byla tak prolomena a už stačilo jen spotřebovat pár kapesníčků k naší důkladné dekontaminaci. Tak jako výšky, jsou zde ohromné i vzdálenosti, takže jsme po nekonečné procházce jednoho sídliště našli metro, které nás dovezlo do obchodní čtvrti. V merku jsme měli mrakodrap COEX tvaru nebeského schodiště, v jehož nitru se nám zdálo jako bychom se ocitli v dalším městě se vším všudy. Domečky podobného charakteru tu lemují 12-ti proudové svištící silnice a v duchu pobrukování motorů jsme se vydali hledat tradiční korejsou restauračku. Po pár ´prekérkách´ s jídelníčky v korejštině jsme našli restauraci, kde nás kuchyní provedli do sekce pro cizince značka "s tyčinkama neumět, byt nebezpečna svoje okoli". Verča měla jasno-jeden známý jí doporučil Bibimpap-tradiční korejské vegetariánské a trošku ostřejší jídlo, Kubík si vybral směsku masa různých druhů s rýží. Obsluha nám postupně na stůl donášela dříve nespatřené-doufali jsme že jedlé věci-zelené, sušené, syrové a zatočené. Byly to mořské řasy, omáčky, zřejmě zabalené kousky masa apod...Vše kromě piva "vonělo" mořem a když nám k hlavnímu jídlu chyběly příbory, pochopili jsme, že ty dlouhé tenké věci jsou tyčinky, kterými máme baštit:o))...Při prvním pohledu na Bibimpap Verču zarazilo, že vidí ve vegetariánské specialitě kousky hovězího masa, ale brala to jako pozornost podniku. Bezradnému Kubovi zase musela obsluha ukázat z které strany se do toho vůbec pustit. Bibimpap se ukázal nejen trošku masitější než měl být, ale taky ostřejší:o), cestou z restaurace Verunka už jen s úsměvem vzpomínala, jak se jí při prvním soustu zamotala hlava, spustily proudy slz a upřely veškeré touhy na sklenici ledové vody...zbytek večeře ji ještě zpříjemnil pohled jak do sebe slzící Kuba souká kousky syrového masa, které málem ještě dýchalo, mňáááám:-) No chtělo to zkrátka pořádně provětrat, ještě že kousek za restaurací byl další cíl našich vycházek, ohromná řeka Hangang. Pro získání pár nočních fotek jsme absolvovali přechod jednoho z mostů, který mohl odhadem měřit necelý kilometr a pak už jsme se uličkami proplétali k nejbližší zastávce metra a příjemně znaveni mířili do postelí, plni očekávání co s námi přes noc provede nefalšovaná korejská večeře.

Zvedame kotvy, mavame kridly

...6 dni uteklo jako voda a my uz sedime ve spolecenske mistnosti hostelu se zabalenymi bagly a futrujeme co se do nas vejde, protoze misto v brisku se zda byt vetsi nez to v batozine. Ero nam startuje v 19h mistniho casu a v Aucklandu pristaneme v patek dopoledne cca v 10.30, podle informaci od obyvatel kiwi ostrova bychom nemeli mit problem se signalem, takze se nam snad podari zprovoznit nase ceska mobil cisla. Zazitky a zajimavosti Soulu slovem i obrazky zverejnime jakmile se pripojime na internet s nasim pocitacem...Kamsa Hamnida za pochopeni:o] VaKaci

Tak uz jsme v Soulu jako doma:-)

...jak jsme v minulem prispevku doufali, tak se stalo, v nedeli jsme se prestehovali do noveho pokoje, presne dle nasich predstav. Popisovat ho nebudu, budou fotky, ale s puvodnim se neda srovnat, takze zavladla absolutni spokojenost a my si muzeme plnymi dousky uzivat Soulu. Jeste behem druhe noci ve starem pokoji Verunka na zaklade svych studijnich znalosti urcila diagnozu slecny peskove, udajne se jedna o sexualni frustraci a krom protivnosti se projevuje prejizdenim hrdla petlahve po rtech pri sledovani korejskych telenovel. Samotne poznavani Soulu jsme odstartovali v patecni podvecer po ubytovani. Absolvovali jsme prochazku v okoli hostelu, jejimz ukolem bylo seznamit se s prostedim a temi nejbeznejsimi ukony a fungovanim mistnich ulic jako je prechazeni silnice, obdivovali jsme fikane reseni mistich cerpacich stanic, mapovali anglickou gramotnost obyvatel, moznosti nakupovani, stravovani a cely vecer jsme cmuchali, coze to vsude tak strasne smrdi? Pak byl cas jit spat a docerpat sily po ceste, bo Kubika bolelo brisko z toho co vsecko zbastil v letadle:-) Poloha naseho hostelu je vskutku idealni, do centra to je cca 5 minut pesky, jeden z hlavnich cisarskych palacu mame naproti pres ulici a druhy take 5 minut pesourem. Hned ze zacatku se ukazalo a pozdeji potvrdilo, ze korejske mapy nejsou zcela presne, nebo mozna jsou a jen nesedi nasemu tvaru oci, coz obcas zjistite az pri skutecnem obhlidnuti terenu. Mnohem lepsi je to s infrastrukturou, ac je usporadana pro nas trochu odlisnym zpusobem, neni ji prilis co vytknout. Vyborne je tu udelane metro, ma 9 tras, mesto je jim komplet pokryte, je prehledne, levne, tiche a ciste. To plati i o mistech pro vykonavani ciste biologickych potreb, ktera jsou navic bezplatna, coz turisku z CR privadi temer k uzasu. Ceny nas mile prekvapily i celkove, je tu dokonce levneji nez u nas a v nekterych vecech podstatne. Prepocet je snadny - 1 000,- korejskych wonu je necelych 15,- Kc. V obchodech temer nikde nenajdete cenovky, taky mira hygieny a dalsi parametry by se jen tezko vlezly do predpisu EU a ceska obchodni inspekce by tu rozhodne musela delat i nocni smeny, ale je to spis jen na zvyku. Pro milovniky McDonalda musim uvest, alespon ceny v tomto retezci - 2x twister, velke hranolky a dzus = 75,-Kc! Nejlepsi korejske pivo Cass stoji lahvove 1,6L asi 60,- Kc, sice nedrzi moc penu a Radegast je Radegast, ale nejhorsi pivo je zadne pivo, ze Zdenku:-) Ze zacatku se pri nakupovani asi kazdy dopusti, diky absenci jakychkoli jinych nez korejskych napisu, take par neskodnych minel, kdy si misto pomerancoveho koupite merunkovy dzus, misto kokosoveho napoj ryzovy, misto hranolek nejake nasladle tycinky atd. Na tyhle a dalsi veci se ani nemate koho zeptat, protoze jinym jazykem tu skoro nikdo nevladne a k nasemu prekvapeni ani v radach mladsich obyvatel. Ba naopak jsme zatim nejlepe pokecali jen se starsi generaci posedavajici na lavickach - zrejme valecni veterani, kteri pochytili slusnou anglictinu od svych spolubojovniku z rad US army. Vizualne si ovsem rozumime naramne, my s otevrenou pusou cucime na Soul a Korejci na nas:-) V prve rade vas musi ohromit ta neskutecna monstroznost vseho, 12-ti proude silnice, sidla firem a bank, mnozstvi lidi a aut na ulicich, sidliste a kontrasty mezi modernim a starym Soulem. Na silnicich vladne mensi anarchie, sem tam nekdo pocka na semafor, ale jinak plati zakon rychlejsiho a silnejsiho a hlavne toho kdo vic troubi. Pro mistni obyvatele jsme zase zajimavou atrakci a zpestrenim vsedniho dne my. Pri chuzi ulicemi predevsim Verunku temer vysavaji svymi zraky a co je k tomu vede zatim jen tusime dle toho, kam pohledy nejcasteji miri. Korejky se nemuzou nabazit blond vlasu a modrych oci, asi netusi jestli se tak narodila nebo jde o financne nakladne upravy a Korejci v kombinaci s timto obdivuji jeste dalsi prednosti, kterymi jejich asijske polovicky nebyly zdaleka tolik obdareny a u mistnich muzu opravdu sklizi uspech:-) Cizincu je tu pak celkove vsude jako safranu, takze si tu obcas opravdu pripadate jako z jine planety a mistni deti bezprostrednim ukazovanim prstiky namirenymi na vas tento pocit jeste zintenzivni. Tot je o Soulu z prvnich dojmu zatim vse a dalsi se dozvite v pristim prispevku, kde vam priblizime nase vylety a dalsi poznatky...

Zdravime ze Seoulu

Tak uz jsme zase nohama na zemi, jen o 7 hodin napred pred vami. Let byl sice 9-ti hodinovy, ale v pohode, letusky nas obletovaly a zahrnovaly osvezujicimi ubrousky, dekami, kartacky na zuby, pastou, pitim-Plzen v plechu:-),Valasskymi jogurty,coz Kuba ocenil stejne jako jejich privetivost a peci. Leteli jsme pres Polsko, Lotyssko, Rusko, takze kdyz jsme dohonili denni svetlo pri prvnim pohledu z okna jsme pod sebou videli Bajkal a potom uz to slo jako po masle, Mongolsko, Cina a Jizni Korea. Na letisti jsme stejne jako v letadle byli skoro jedini bez sikmych oci a diky Verunce taky skoro jedini s dobrou anglictinou. Trnem v pate je to, ze nam nefunguji mobily, coz bylo prvni prekvapeni na letisti, frci tu na jinych frekvencich a ani ceske SIM si tady neskrtnou, takze pokud byste nam chteli psat, piste na maily, signal tu pro nas neni a nebude....Krom sympaticke slecny na turistickych informacich tu anglictinou vladne opravdu malokdo, takze pokud na takovou slecnu nekde narazime, vyptame se vzdy radeji najednou na vse co si vzpomeneme, protoze nikdy nevite kdy se zase postesti. Letiste je trochu z ruky, busem jsme jeli cca 1,5 h a Kubik skoro celou cestu narozdil od letadla prospal:-) Hostel nam pomohl najit ochotny korejsky starsi pan, ktery nam sice nerozumnel ani slovo, ale jen zatelefonoval a dovedl nas az na misto. Tak a tady jsme narazili na prvniho peska - teda spis slecnu peskovou. Na netu jsme si zamluvili dvouluzkovy pokoj s oknem a manzelskou posteli. Slecna peskova, kterou jsme museli vytahnout od telenovely nam po par protivnych frazich soupla pokoj c. 106, ktery zamluvene parametry zdaaaaaaleka nesplnoval. Zrejme byvaly sklad rucniku prebudovany na ehmmm pokoj, ma rozmery cca 2x3 metry i s koupelnou, postel je patrova, takze zadne tutumutu, a okno jsme po delsim patrani nasli podle letove trasy komaru. Meri cca 10x25 cm, takze komar ktery se na nas trochu nasosa uz nema sanci prchnout ven. Po kratke prochazce na odpuchnuti noh nam naladu radikalne zlepsily vyborne rizecky pani Stepanove, ovsem nase nadseni brzy zchladila studena sprcha, tu teplou asi vybrala slecna peskova. Noc probihala celkem hladce, az na krapet predimenzovane podlahove topeni, ktere nas nutilo prubezne poustet klimu a Verunce tato kombinace privodila skarede sny:-( Ale svita na lepsi casy, dneska uz tekla tepla voda, zitra nam mozna vymeni pokoj za lepsi s velkym oknem a slecnu peskovou uz na recepci vystridal sympaticky pan. Jinak Soul na nas dycha exoticky a zazitky z nej napiseme priste....