První Zélandská storry

Nevím proč, ale vždycky jsem si myslel, že ze Soulu na Nový Zéland už je to kousek a ono ejhle, optický klam. Vzdálenost je větší než Praha-Soul a let trval ještě o necelou hodinku déle. No nápad s několikadenní zastávkou v Soulu, byla rozhodně správná trefa, Kuba obě cesty naspal cca po 1 hodině a ti co to letí na jeden zátah mají náš obdiv. Nad Tichým oceánem jsme zažili pár větších turbulencí, ale vše proběhlo hladce. Na letišti nám srdečně popřáli příjemný pobyt, protože narozdíl od našich asijských spolucestujících jsme uměli alespoň aglicky pozdravit a měli podepsané pasy. U východu si nás vyzvedla Lucka s Jasonem-kiwiman, přivítal nás asi 15 stupňový rozdíl oproti Soulu směrem dolů a nabrali jsme kurz Glenfield - North Shore - Auckland. Cesta vedla napříč celým městem, během jízdy probíhaly seznamovací hovory, povídaly se dojmy z letu a my zaostřovali první pohledy na město. Na to nám stačily z celé jízdy zhruba 3 minuty, protože Auckland je spíš jako shluk 1000 Malých Svatoňovic na obrovské rozloze, z jedné strany na druhou cca 50km a jen samotné centrum připomíná velkoměsto čítající přes milion obyvatel. V tomto městě všichni žijí v rodinných domcích, nejsou tu žádná sídliště, obytné domy vyšší než 2 patra jsou vzácností, v porovnání se Soulem neskutečný kontrast. Lucka s Jasonem nás ubytovali ve svém 2+kk v přízemí rodinného domku, ale hned nám oznámili, že příští týden se budeme stěhovat o ulici dál, protože staroušci nad nimi dupou a budí je. Další den ráno jsme začali vyřizovat nejnutnější úřední záležitosti, mapovali jsme terén v okolí bydliště a zjišťovali možnosti práce a vyžití. Snažili jsme se v začátcích čerpat co nejvíce informací od našich spolubydlících, ale většina rad od Lucky se ve finále ukázala být zcela mimo a zcestná, jak ta holka tady může tak dlouho už fungovat...nejspíš jen díky Jasonovi:-). Začali jsme obcházet a objíždět s našimi životopisy potencionální zaměstnavatele, nástěnky s inzeráty, internetové kavárny a hledat v místních novinách. Denně jsme tak nachodili i 10 km a další najezdili autobusy. To se v Aucklandu začalo při jeho rozloze ukazovat jako největší slabina, tady se bez auta prostě neobejdete. Veřejná doprava je zajišťována v celém městě jen autobusy několika různých společností. Ceny se u nich liší i o polovinu, ale zorientovat se v nich nemáte šanci, protože nejsou nikde zveřejněny a cenu jízdenky vždy stanovil až řidič při prodeji, obvykle podle toho, jak intenzivně jsme se usmívali. Taky jízdní řády, trasy a zastávky jsou značeny dosti skromně, neustálé vyptávání na trasu busu, hledání správné zastávky apod. tak byly naší častou činností a velkou ztrátou času. Rozhodli jsme proto o prioritě č. 2, koupi auta. Kvůli práci jsme postupně obešli spoustu institucí, firem a pracovních agentur, práce se na první pohled zdálo být dost, ale na druhý začalo být vidět taky dost zájemců. Naráželi jsme i na první rysy zélandské mentality, nejdřív to šlo, říkali jsme si, že jsou takoví pohodáři, ale postupem času nám začali připadat až mírně nahlouplí - většina jen těžko chápala, že Verunka může mít ve 24 letech již hotovou univerzitu a nejspíš ji podezírali z nekalé úpravy životopisu, někteří si nebyli schopni ani spočítat kolik má roků, padaly cifry jako 26, vyptávali se zda by přišla do práce i na Vánoce, kdyby připadly na víkend a za zády jim visel velký kalendář kde byly Vánoce jasně vyznačeny na čtvrtek, někde se vstupní dotazníky skládaly ze 4 listů podrobných dotazů, jinde z jednoho kde bylo šest matematických příkladů typu 4x6, 7,6+3,2:-) Tradicí se staly věty "zítra vám zavoláme", případně "pozveme si vás na pohovor" a následné ticho po pěšině. Stěhování do nového domu proběhlo rychle a hladce, tady lidi nic moc nestěhují, většinou vše koupí nové, my jsme tak vyfasovali singl nafukovací matraci, takže jsme se mohli (museli) každou noc tulit:-) Spolu s novým domem do naší sestavy přibyli na týden 4 Jasonovi kamarádi z Chille, super lidičky mnohem bližší našemu smýšlení než Zélanďani, takže na pár dní osádka domu čítala 8 hlav a bylo veseleji. My jsme dál pokračovali v naší každodenní činnosti okolo shánění práce a mapování Aucklandu, ale postupně jsme zjišťovali, i když se začaly rýsovat nějaké joby, že Auckland není právě ten Zéland, kvůli kterému jsme sem jeli. Ani životní styl Lucky a Jasona nebyl tomu našemu příliš blízký, nevykouříme 2 krabičky denně, nepijeme pivo jako čaj atd. Mezitím jsme si pořídili nového člena výpravy - Subaru Legacy 2.0 Turbo 4WD v kombíku. Sice si papne kolem 10L na sto km, ale jeho trvalý náhon na všechny čtyři se na místních hliněných a šotolinových cestách rozhodně hodí a spotřebu nám vynahrazují hlavně místní ceny benzínu, který stojí v přepočtu cca 19Kč/L. Velmi dobré přátele jsme si našli v Karlovi a Šárce, dvou Češích, kteří cestovali několik měsíců na jižním ostrově a dorazili do Aucklandu 3 dny po nás. Perfektně jsme si sedli a trávli spolu prakticky každý den většinu volného času, podnikali víkendové výlety (fota jsou už teď a zážitky z nich popíšeme příště), degustovali místní vína a vymýšleli jak se na Zélandu uchytit. Práce se po dvou týdnech začaly nabízet, ale to už jsme cítili, že ve vesnici zvané Auckland nechceme čas trávit, i když by byl převážně pracovní a bylo to jen na pár měsíců, tak ale zase na druhou stranu, když už by měl člověk od rána do večera makat, tak se chce alespoň potom na chvíli cítit dobře a hezky. Stěhujeme se tedy o 250 km směr jih, k moři na východní pobřeží do městečka Papamoa... Foto říjen Zéland