Pvní expediční výpravy, výlety a vycházky

Z říjnových fotek jste poznali, že už jsme krom práce a věcí kolem stihli i vycestovat mimo civilizaci. To tady není složitý úkol, místní hustota osídlení jak lidmi, tak benzínkami je menší než malá. Zélandská krajina je opravdu členitá, se strmými kopci, příkrými svahy, hlubokými údolíčky, častými jezery, sopkami a nespočtem vodopádů. Problém kam se podívat tady zcela odpadá. Nastává však jiný, pořád byste chtěli u něčeho zastavovat. Všude na vás číhají zajímavě rostlé stromy, vzorně zelené koberce nekonečných pastvin, výhledy na moře, cedule upozorňující na nedaleký vodopád, dlouhé pláže s vlnami i malé s rozeklanými útesy. A to o spoustě míst ani netušíte. Na výletech spíš řešíme, na co se podíváme hlavně, co oželíme, který vodopád či kapradiny v pralese jsou vyšší než to, co jsme již viděli. Některé větší výlety jsme absolvovali ještě za aucklandských časů a s našimi spoluvýletníky Karlem a Šárkou. Jeden větší a pár vycházek se již uskutečnily za časů Papamoa. První výlet nabral kurz západní pobřeží od Aucklandu a vyráželi jsme na jeden den, pokutou čerstvě ověnčeným vanem Karla a Šárky. Ten nás vyklopil na sopečné pláži Muriwai Beach. Přívítání obstaraly silné poryvy větru od Tazmánského moře a zrnka popelavě zbarveného písku v očích. Po dovybavení větrovkama a brýlema jsme omrkli pláž, pár otužilých serfařů a štrádovali si to na útesy. Kubíkovi se tady při pohledu na hustou pěnu vln poprvé zastesklo po čerstvě natočeném vychlazeném Radegastovi. Holky začaly prozkoumávat místní flóru ve snaze objevit v listech blíže neidentifikované rostliny lanolin. Jejich snaha cestou nabírala na intenzitě, vlastně škubaly co potkaly a prováděly dotekové, vizuální a čichové rozbory. Mužskou část výpravy zajímaly spíše přírodní úkazy, lovení nejlepších fotek a kolonie Gannetů-mořských ptáků. Na tu jsme narazili po krátkém výstupu na jeden z útesů a s hromadou japonských turistů jsme je pozorovali téměř půl hodiny. Odvděčovali se nám hlasitým křikem, akrobatickými kousky ve vzduchu a neskutečně ladným plachtěním v poryvech větru. Na zpáteční cestě k autu došlo i na průlom v pátrání. Holky prohlásily za lanolin tekutinu z listu jedné vysoké květiny, připomínající obrovská stébla trávy. S vidinou zisku Nobelovy ceny jsme tak vyjeli směr jih a další zastávkou byly vydopády Fairy falls. Vedla k nim klikatá pěšina, na které Kuba s Verunkou poprvé mohli obdivovat krásy pralesa. Kuba si vyzkoušel pár tarzanovských grifů na liáně, Verunka zakláněla hlavu při pohledech na obrovské kapradiny a koruny stromů a Karel opět fotil vše co potkal. K večeru jsme stihli ještě navštívit rozlehlou pláž Karekare, která zabíhá daleko do moře a hezky nám tu jedna nenápadná vlnka propláchla boty. V následujícím týdnu jsme pořídili motokáru, tak mohla být další výprava naplánována už i s noclehem v autech na víc dní. V pátek jsme opustili Auckland severním směrem a cíl nebyl pevně stanoven. Rozhodli jsme se kopírovat východní pobřeží, zastavovat tam, kde nás něco zaujme a dojet tak daleko, jak nám tři dny dovolí. Prozkoumali jsme spoustu pláží, útesů, nafotili kraba, modré zálivy, zelené pastviny, křivé stromy, rodící krávy, měřili spotřebu našeho nového kočáru a celkem najeli přes 750km. Jejich běh co chvíli přerušovaly kratší či delší zastávky k pořízení té pravé fotky, která se už nemusí opakovat. K noclehu jsme naše Subaru vybavili nafukovací matrací, která do něj přesně pásla. Při úprku z Aucklandu jsme zapomněli přibalit pumpičku, takže Kuba oba večery bavil před ulehnutím ostatní účastníky výpravy, jak trénuje plíce a pomalu ztrácí vědomí. Hlavní zastávky proběhly na útesech Mangawhai Heads, v zátoce Rawhiti a hlavně v městečku Paihia. Tato původně tradiční maorská vesnice a nyní malé přímořské letovisko opravdu zaslouží pět hvězdiček, jak si do mapy poznačil náš tehdejší "pan domácí" kiwák Jason. Krásné moře poseté ostrůvky, pláž s promenádou, malý plachetnicový přístav, golfové hřiště umístěné na kopečku s výhledem na oceán, prostě vše co k moři a životu u něj patří. Naší nejdelší zastávkou se po příjezdu stalo dětské hřiště s nespočetem rozličných průlezek, na kterých jsme se pořádně vyřádili a pobavili všechny kolemjdoucí. Kája pořídil nespočet fotek, z nichž jsme pár uveřejnili na blogu a zbytek skončil ve složce Akta X:-) Rozhodli jsme se tu přenocovat a ráno po snídani v trávě jsme si to namířili do místní hlavní turistické atrakce - nachází se zde památné místo kde v dobách příchodu Britů přístála jejich výprava a proběhlo jednání s vůdci původních maorských obyvatel. K vidění je tu např. maorská válečná kanoe ručně vytesaná z jediného stromu. Průměr kmenu měl cca 3m a posádku tvořilo až 150 maorských bojovníků. Než jsme všechno pořádně prozkoumali a chvíli se pováleli po vzorně zastřiženém trávníku, už jsme museli přemýšlet nad zpáteční cestou do Aucklandu. Ta zase proběhla ve volném tempu s pár fotozastávkami a pohodovým výletnickým systémem, kde se nám líbí, tam zastavíme. Kousek nad městem Whangarei jsme ještě uloupili bambus na výrobu flétny, aby Verunka vybila své umělecké a řemeslné vlohy s kapesním nožíkem. Tak jsme dorazili k našemu hlavnímu stanu v Auckland City až za tmy a šli do spacáků ujištěni, že jsme si na výletování vybrali to správné místo na Zemi. Už v tu chvíli nám v hlavách poletovaly představy dalších výprav, o kterých vám tady něco málo napíšeme zase příště:-)