Expedice Annapurna se hlasi

Slava nazdar vyletu, nezmokli jsme uz jsme tu! Po prijezdu do Pokhary jsme vsechno rychle osefovali a prichystali k vyletu do tak lakave vyhlizejicich hor v dali. Po zvazeni nasich casovych, fyzickych, psychickych i materialnich moznosti jsme se rozhodli pro destidenni pochod do zakladniho tabora desate nejvyssi hory sveta Annapurny ve vysce 4200 m.n.m. Vyridili jsme povoleni pro vstup do rezervace, pojisteni pro pripad unavy, odmitli pruvodce a vyrazili smer zasnezene stity. Start byl ve vysce 1000 m.n.m. a hned na zacatek nas uvitaly kamenne schody s prevysenim tisic metru, na kterych jsme se krasne rozehrali. Dalsi dny pochodu jsme zjistili, ze to nebyl zadny jednorazovy extrem, ale bezny standard mistnich tras a takovych schodist jsme postupne zdolali vic nez prstu na rukach. Tak jak jsme postupovali dal do hor, menilo se vse okolo nas. Ubytovani od toho s relativne velkou posteli, kde i Kubovi trcely nohy jen trosku a s teplou sprchou, az po male vlhke kamenne komurky pro trpasliky se sprchou napojenou primo z ledovce. Postupne jsme vyzkouseli ryzi a nudle na vsechny zpusoby a jidelnicek, ktery je na vsech chatach stejny uz mrskame lip nez basnicky od Hrubina. Po ceste jsme se sprahli s par dalsima lidickama ruznych narodnosti - Francouzi, Nori, Americanka, Nemec a Anglicani a prubezne jsme se nima predchazeli, potkavali, prespavali, hrali karty a probirali cestovatelske zazitky. Nakonec se nase tempo ukazalo temer stejne a v jedne pulhodine jsme se vsichni potkali v cili cesty, v zakladnim tabore pod Annapurnou, kde probehlo hromadne foceni, objimani, potrasani rukou a zaverecna mezinarodni snidane v obklopeni osmitisicovych velikanu. Na trase jsme nastesti krom prujmu, vysokohorske nemoci a dalsich neduhu potkali snad vsechny mozne ukazy od jeden a pul metrakove pani, duchodcu vsech zemi, nosicu s lednickou na zadech, krav, mostu pochybne statiky, Coca Coly za desetinasobnou cenu nez dole ve meste az po batolata, polovinu obyvatel Jizni Koreji a jablecny strudl. Trasa se klikatila, stoupala a klesala misty az neuveritelne, takze nakonec to dalo zhruba 100 km v deviti dnech, zhruba 6500m stoupani a 7000m klesani, takze skoro jako na Lysou a zpatky, ale porad bylo na co cucet, za kazdou zatackou cihal vodopad, ryzove pole, pohled do hlubokeho udoli, pruzracne cista drava reka, zasnezene kopecky, nebo horska vesnicka jak vystrizena z pohlednice. No proste parada, kdo mate trosku zdrave kolena, slusny batoh a boty (druh neni podminkou, serpove chodi v zabkach), nevahejte a balte. Po zdolani zakladniho tabora jsme toho jeste nemeli dost, i kdyz nam jednu noc nedal usnout ovcacky pes v blizkosti chaty s neuveritelnou frekvenci stekani a na zpatecni ceste jsme si dali odbocku na kopec Pon Hill, ze ktereho je na vsech ty kopce a jeste dal uzasny vyhled rano za svitani. Nase dny vzdy zacinaly jeste pred vychodem slunce at uz zamerne, nebo proto, ze nas rozlicne zvuky turistu ve vedlejsim pokoji, nebo psu, nebo zima vyhnaly ze spacaku.Zaverecne dva dny to s nami slo z kopce o 2000m, ale nalada i sily byly na vrcholu. Cestou jsme potkali jeste pohodovy par Frydku, se kterym dnes vymenujeme zazitky a cestovatelske potreby pro jejich pokracujici cestovani a nase odlehceni baglu na cestu domu. Zaverem lze tedy konstatovat, ze vyprava byla nad miru uspesna, krom zakladniho tabora Annapurny jsme zdolali i Everest a to v rekordnim case 30ti sekund, protoze ho bylo 680ml v pivni lahvi. Na dalsi podrobnosti, fota a dokonce videa natocena v euforii po beznadejne probnene noci si uz musite pockat doma. Zitra uz to vypada jen na nakupy, odpocinek kloubum a pozitri na omrknuti mistnich oslav a kostymu pri prilezitosti mistniho nejvetsiho svatku v roce a pak uz jen ctyri lety cmelakem a jsme doma... Tak chystejte naruce, kapesniky a tocte pivo:-) Tesime se na vas!