Sonda psaná praxí

aneb pohled na druhou stranu mince. Veselí, otevření, důvěřiví obyvatelé kiwi ostrova, kde je součástí pozdravu velice často pohled do očí, veselý úsměv a otázka ´Jak se máš?´. Země obklopená kolem dokola nekonečnou plochou vody, jejíž výpary zvlhčují a čistí vzduch a následně naše zaneřáděné plíce. Práce 3 dny v týdnu, která zajistí standartní životní úroveň, žádný shon, hon za penězi, vlastnictvím čehokoli. Auta, která si koupíte za poloviční cenu než u nás a jejich vlastnictví potvrdíte pouhým podpisem kousku papíru na poště a toť vše. Příroda tak členitá, zajímavá, zelená a všudypřítomná, že se cítíte jako na vesnici i uprostřed města. Domy s velkými okny, tenkými zdmi a plynovým barbecue, často zaneřáděné a netknuté čistícím prostředkem snad od momentu dokončení stavby. Po třech měsících přinášíme pohled do reality z té druhé, ne příliš růžové strany. Seznámili jsme se s několika rodinami, jednotlivci, hlídáme děti a žijeme s rozvádějící se kiwi ženou a její 6-ti letou dcerou. Chodíme na pivo, do práce, do obchodu a všude sledujeme, co se přiučit, co okoukat, jak věcí fungují a nebo co zapomenout, tolerovat, ignorovat, nechápat.... První trend, který nelze přehlédnout je vysoký počet osamělých maminek s jejich ratolestmi bez muže, natož manžela v domácnosti. Žijí z benefitů, které jim poskytuje stát, přivydělávají si, když jim dítko někdo pohlídá, ubytovávájí ve svém domě cizince, užívají si free života, kde problémy buď nejsou a vše klape jak na drátkách a nebo jsou a to je potom třeba zavřít oči, otočit se zády, přidat do kroku, přestěhovat se apod. Když vztahy fungují je veselo, živo až živelno, plechovky piva létají vzduchem, který už je víc než prosycen výpary všeho druhu, hlasitými tóny hudby a chuchvalci prachu, které se vznášejí v průvanu. Zveme vás do domácnosti, ze které se po třech týdnech stěhujeme. Uvařené jídlo nám mizelo z mikrovlnky a ještě nerozbalené  z mražáku. Na zemi najdete cestičky oblečení naruby, sáčků od chipsů a hamburgrů, skvrny od nápojů všeho druhu, dětské zubní kartáčky a když to všechno pracně uklidíte a vynesete z pokoje 3x3 metry 3 sáčky plné smetí a prachu, přijde paní domácí a v dezorientaci ze ztráty známých cest ani nenajde své boty. V noci, když se vám náhodou povede zalehnout včas, vás při rádoby usínání doprovází hlasitý zpěv, přiopilé výkřiky a promiňte mi krkance, ve kterých lady soutěží a když některá tu druhou trumfne, pošlou ji ostatní do p....a nebo ji tam radši zvesela nakopnou. Vstanete a jdete je požádat o utišení a ony vám s výkřikem ´Ó můj Bože, to máš z toho jak jsi hubená! osvětlí příčinu vaší únavy a pošlou vás tam, kde už jich je spousty. Když se o víkendu vrátíte z města do svého azylu najdete paní domácí v objetí svého muže, se kterým se rozvádí a který je údajně příšerné monstrum. Jejich momentálně největším problémem je to, že jste si v kuchyni rozsvítili světlo. Při chvilce společné konverzace nad pečením či vařením, kdy vás sledují nechápavé pohledy dospělé ženy a lačné pohledy malého děvčete se dozvíte, že se paní domácí chystá studovat a tak se začnete vyptávat. Překvapením pro vás je nejen počet povinných předmětů ve vyšších ročnících, který činí celé dva předměty a sice matematiku a angličtinu, ale i to, že se ve 12 letech učíte základní počty. Pokud si vyberete historii, probíráte jen tu Nového Zélandu a když se vám náhodou nepodaří High School (u nás střední škola) úspěšně dokončit, počkáte až dovršíte věk 20 let a přihlásíte se na univerzitu. Vezmete si půjčku od státu, kterou splatíte až vystudujete a začnete pracovat v oboru.

Cestou do svého pokoje potkáte dvě malé děti-dcerka a syn, kterého mají ve střídavé péči, jak si čistí zuby kartáčky po kterých před chvilkou šlapal pes kamarádky a zamýšlíte se nad tím, jestli náhodou nejste příliš úzkostní co se hygieny týče. Sednete si na zem ve svém pokoji, postavíte před sebe papírovou krabici a začnete baštit to, co jste si navařili a napekli ve jménu co si kdo nadrobí, to si taky ... a najednou vás něco štípne do nohy a znovu a znovu a znovu než zaostříte zrak máte nohu jak od šicího stroje a hle! mezi prsty spatříte blechu, klííd, to jsou blechy psí, ty na člověka nejdou. Pěkná blbost! Místo abyste si užili svou porci energie, lítáte po pokoji jak vzteklí a zabíjíte vše, co je malé a hýbe se. Kalendář pozvolna ukazuje blížící se svátky Vánoční a jak jsme je prožili najdete v dalším příspěvku. Srdce sociální pracovnice plesá, když slyší malou dcerku, jak volá na mámu, že má hlad a ta křičí zpět, ať si vezme toust a arašídové máslo. Malá volá, že toust nechce a tak ji maminka utiší povykem, tak nemáš hlad! O hodinu později se celá scéna opakuje jen s vyšší intenzitou hlasů a je zakončena větou, ještě hodinu a půjdeme do Mc Donnalda, jupííí. Výčet domácích činností, které v Čechách zvládne většina holek na základce by tu přetrhl všechny rekordy. Nevaří se, nepeče, pere se pouze ve studené vodě, v pračce která prádlem mele za strany na stranu a dá se otevřít kdykoli v průběhu procesu, žehličku jsme viděli jenom jednu-v šatně bazénu, úklid spočívá v přenášení kup věcí z postele na podlahu a naopak. Proč si život otravovat věcmi, které neznamenají radost, užívání a nicnedělání? No řekněte....Proč. Odpovědi by vystačili na další článek a tak necháme na každém, ať si řadí žebříček podle svého gusta:o). Ačkoli není vzorek naší kvalitativní studie reprezentativní, nápadně se shoduje se zkušenostmi ostatních lidí, kteří žili s kiwi obyvateli pod jednou střechou a ve sběru dalších poznatků budeme pokračovat.

Prosincový život u pláže

Poslední měsíc roku 2008 byl ve znamení práce na sadu a tak je příležitost napsat, jak běží "obyčejný" život tady v Papamoa. Práce je každý den, o volno si buď musíte říct sami, nebo ho zařídí déšť. Maká se od 7:30 do 18:30, když chcete, nebo potřebujete, můžete skončit dřív. Verunka si sehnala na zpestření pracovního týdne ještě hlídání 2leté holčičky Poppy, u které přebývala každý pátek od 6 večer do sobotního odpoledne, než se maminka vrátila z noční. Holky si náramně padly do oka, Poppy měla komu předvádět své nové dovednosti a lumpárny a Verunka si procvičila další z anglických přízvuků, tentokrát 2letý. Při společných procházkách na pláž je balili různí potetovaní tatínci s marihuanovým odérem, lovily po baráku blechy z kocoura a učily se baštit český baby guláš (krupici), který tady neznají a u Poppy zaznamenal velký úspěch. No i tak, přes průměrně odmakaných 52h týdně, jsme stihli vidět, zažít a vyzkoušet pár zajímavých záležitostí. Třeba, že při večerní procházce ulicí koncem listopadu, se v oknech začaly objevovat vánoční stromky. No Vánoce tu celkově vypadají dost absurdně. Když v 25C ve stínu projíždíte kruháč a na něm týpek v červené čepici prodává vánoční stromky, nechce se vám věřit. No a že si dárky dávají pod strom už 1.prosince a pak kolem nich 25 dní přešlapují, to už hlava nebere. Blíž se o Vánocích ještě rozepíšeme zvlášť, to si přece zaslouží, tak vyděržať. Stejně se dovíte víc i o našem dalším stěhování, ale to až v chystaném příspěvku o místním životním stylu, ve kterém se Verunka zřejmě docela rozvášní:-) Hlava na Zélandu nebere ani to, že místní telefoní budky neumí hovory přijímat. Sice mají svoje číslo, dovoláte se do ní a telefon začne zvonit, ale když zvednete sluchátko, na displeji naskočí nápis, že přístroj příchozí hovory neumožňuje. Kubík si pak musí z těchto místních vychytávek uklidnit své nervy něčím dobrým k jídlu. Tento měsíc k tomu přispěl i premiérově uvařený gulášek, který se Verče obzvláště vydařil a k příležitosti Vánoc napečené linecké a tyčinky z listového těsta. Vykompenzovat se nám to pak daří třeba v místním sportovním centru, kde tužíme svá těla ve fitku, bazénku či józe. Dvakrát se během prosince v nedělních podvečerech uskutečnilo mezimezimezimezimezinárodní utkání ve fotbálku, jelikož jednodliví čutálisti byli z ČR, Neměcka, Chile, Francie, Itálie, Nového Zélandu a Brazíle. Hrálo se na perfektním trávníku, za který by se nestyděl ani leckterý ligový tým a tady je volně přístupným areálem pro veřejnost. Někdo hrál v kopačkách, v teniskách a někdo bosky. Úředním jazykem byla angličtina, ale nadávky a projevy radosti se tolerovaly i v národních jazycích. Výkony byly až překvapivě kvalitní, obětavé, místy až hrdinské a pokaždé vyhráli ti lepší:-) Ženská část osazenstva si krátila čas povzbuzováním svých favoritů, jízdou na kole, nebo jako Verunka plážovým focením pro módní kiwi magazíny. Následující dny v práci Kubíka vždy bavili indičtí kolegové, když se se svou vybroušenou angličtinou snažili vyzvědět, jak fotbalový zápas dopadl. Bez předchozího upozornění vybafli "you bin?", Kubík nechápal, znova "you bin?", Kubík nechápal, Indové "no english?", Kubík "yes, I speak english", Indové "you bin?"...tak po chvilce námahy si domyslel, že se ptají "did you win?", jakože vyhráli jste? Alespoň jsme se poučili, že v indické angličtině, se všechna v,w vyslovují jak "B". Třeba slovy "je, je" se vám snaží říct, ať jdete dělat do další řady a pak to ocení slovy "halo Kuba, guda džob":-) Ale mírně ztížená komunikace je celkově jedinou slabší stránkou práce s nimi a co se týká práce na kiwi sadech, dostali jsme se do dobré party lidí, kteří se k nám chovají pěkně a když už se dorozumíme, tak je s nima sranda. Někdy až taková, že Verunka odjíždí ze sadu picnutá, mírně pod vlivem ochutnávky indické whisky. Její výrobní tajemství snad ani nechceme znát, pálí ji nejspíš svépomocí, ale pijí ji ve velkém, klidně v průběhu dne na sadu a žádné následky na našem zraku nejsou patrné, tak je to v poho. Pokud vás zajímá jak chutná, tak dle Verunčiných slov "je to síla". O to víc jí zachutnal indický čaj s mlékem. Údajně se podobá u nás v čajovnách prodávanému yogi čaji, s tím rozdílem, že u nás za jeho konvičku dáte kolem 90Kč a tady příprava stejného množství vyjde tak na 0,50Kč. Takže Verunka už asi měsíc každý den pije termosku yogi čaje a náramně si to pochvaluje. Jednu neděli jsme se rozhodli vyzkoušet to, co tady u pláže téměř každý musí povinně umět-serfování. Neoprény i serfy nám půjčili místní čeští usedlíci a ve čtyřčleném týmu ještě s jedním Čechem a Francouzem jsme šli na věc. Oceán se ten den opravdu předvedl a ukázal nám zatím největší vlny, co jsme zažili. Bili jsme se s nimi statečně, nebojácně a vrhali se do nich se vší vervou a pohlavě. Nic na plat, se serfováním to už bylo slabší, oba jsme později zhodnotili, že to byla jedna z nejtěžších věcí, co jsme zkusili. Za to odpoledne se nám ani nepodařilo na prkno postavit, ale uklidnily nás slova zkušených kolegů, kteří nám prozradili, že se to daří až tak po 14 dnech intezivního serfingu. Během serfování se Kubíkovi do nohy zakousnul krab, ale asi přecenil své síly a Kubík pro něj byl příliš velkým soustem. Něco podobného se událo i následující víkend, jen s tím rozdílem, že se naštěstí nic nezakouslo, protože tentokrát se společně s Kubíkem v moři koupal žralok. Asi hodinku po návratu z moře, co si byl Kubík sám zaplavat po perném dni v práci, proletěla okolo zpráva, že o kilometr dál na pláži pobřežní stráž spatřila v tu dobu žraloka. Druhý den už to bylo i na přední straně místního plátku, foto najdete v albu. Ale mami neboj, určitě to byl starý, slepý, bezzubý žralok a navíc vegetarián:-) Minulý víkend jsme byli konečně omrknout i místní noční život a sobotní noc jsme vyrazili do místních tanečních podniků. Na nábřeží v Tauranze se nachází něco podobného jako zmenšenina ostravské Stodolní. Na několika stech metrech se tu mačká jeden klub vedle druhého, scházejí se tu mladí lidé všech možných národností a paří se tu jak o život. Místní holky se předvedly občas v dost nepochopitelných módních kreacích, ale z hudby si tu mohl vybrat každý, od taneční, přes rokovou až po živé kapely. Vidíte, že i při plném pracovním nasazení, výrazně vyšším než praktikují místní, se dá něco málo i stihnout a místo kde bydlíme je k tomu prostě stvořené. A jak říká Jindříšek "tak my si tu žijeme":-) Na fotky se mrkněte tady, ale možná ještě nějaké doplníme...Fotky/photos December

Šťastné a veselé Vánoce 2008 přejí V@K

K Vánocům jen zdraví, štěstí, ať se máte všichni rádi, i když vám dá někdo pěstí, jsou tu vaši kamarádi, rodina či blízcí lidé, na každého někdo zbyde.

S veselým a pevným krokem prokráčejte novým rokem, kam se komu zamane, kam ho vítr zavane. Dobro lidem, lásku dětem roznášejte celým světem.

Pracujte vždy jenom v práci, nechte stranou starosti, každý den si udělejte aspoň chvíli radosti. Jezte buřty, pijte pivo, zpívejte si z vesela, vždyť svůj život každý máme, jak si to kdo udělá.

Stejně jak na rybí kost, dejte pozor na blbost, je jí hodně všude kolem, nejhorší jsou srážky s volem. Nechte ho jít vlastní cestou, důležitá je ta vaše, někdo moudrý kdysi řekl, že vůl patří do guláše:-)

Že vás všechny máme rádi, věříme, že cítíte a při čtení našich veršů vesele se zubíte.

Verunka @ Kubík

Verunka modelkou

Bylo jedno sobotní odpoledne, kdy Verunka roupama nevělěla coby:-) Situaci ovšem zachránila jedna z místních českých obyvatelek, fotografka Irča. Sbalily pár rekvizit, Irčino nádobíčko a vyrazily za dobrým světlem na pláž. Jak si Verunka vyzkoušela job modelky a jaké fotky můžete očekávat v příštích dnech na předních stránkách světových módních kiwi časopisů? Mrkněte na toto album Verunka modelkou

Illustration of local English

Hi m8, I jst wan 2 shw u bit English spoken and written by native speakers. I dnt wnt 2 cntinue long time, so jst few words.... I hpe u havin a gd fun while readn. U mite hv sum troubles bt u gt used 2 it sumtimes I cnt understand as well. Thanx heaps 4 patience and pls lrn this language properly, at least a ´little bittle´ (as our Indian friends say) :o). When you consider all this and pronounciation where all E sound like I e.g. bed-bid, better-bitr, men-min, fast and furious speech, swallowing words and mix it with different accents of several people the result is ?? the book of English grammar we borrowed from Papamoa library not to forget everything :o)). Learning foreign language abroad is great because what you get is always connected with concrete situation, subject etc., but you never know why, how to spell it and not a bit how to explain whatever to sb else:o).

Indian way of speaking is really interesting as well, they pronounce b instead of v or w, their English mostly consists in pointing with fingers, but at the time of speaking-it is a brain-teaser for us to find it out. I will show you a bit of our common conversation. I: Ju Bin? We: thoughtful expression, Sorry? I: Ju Bin? We: pop our eyes, think a lot, checking ourselves and possible dirt on clothes with the word bin in our mind... Excuse me, I don´t understand. I: No English? We: Yes, we speak english, but we have different pronouciation. I: Ju Bin? and indicate the goal kick, We: aaa, finally, we had got it! the question should have been: Did you win? and Kuba could answer: No, we lost. The topic was football match from previous day. Isn´t this funny? sometimes yes, but sometimes not, e.g. when we arrive in the orchard and there is nobody there, we ring supervisor and he says that we are somewhere else then the rest of the group, he can´t explain where should we go proprerly, we don´t understand their language etc. We have already begun to call the game we play some mornings-Find your orchard. One attempt is scarcely ever enough. All this is crazy from one side, but enriching from the other, we must be able to come to an agreement with many different nationalities, we have to be patient, we can see how things look from different points of view, we train our self-control etc. In fact, people around us are nice, their behaviour is friendly, they´re smilling, showing us their style of life-traditional meals, movies, books, broaden our knowledge out-as they teach us Indian, Spanish and in spite of the fact that there are days we wonder every single hour at least once, we learn a lot and appreciate that.

Our working group consists of Indian family, Brazil girls and boy, China family and Czech couple:o), it could be easily compared to the tower in Babylon, confusion fluently moves onto understanding and vice versa.

Pvní expediční výpravy, výlety a vycházky

Z říjnových fotek jste poznali, že už jsme krom práce a věcí kolem stihli i vycestovat mimo civilizaci. To tady není složitý úkol, místní hustota osídlení jak lidmi, tak benzínkami je menší než malá. Zélandská krajina je opravdu členitá, se strmými kopci, příkrými svahy, hlubokými údolíčky, častými jezery, sopkami a nespočtem vodopádů. Problém kam se podívat tady zcela odpadá. Nastává však jiný, pořád byste chtěli u něčeho zastavovat. Všude na vás číhají zajímavě rostlé stromy, vzorně zelené koberce nekonečných pastvin, výhledy na moře, cedule upozorňující na nedaleký vodopád, dlouhé pláže s vlnami i malé s rozeklanými útesy. A to o spoustě míst ani netušíte. Na výletech spíš řešíme, na co se podíváme hlavně, co oželíme, který vodopád či kapradiny v pralese jsou vyšší než to, co jsme již viděli. Některé větší výlety jsme absolvovali ještě za aucklandských časů a s našimi spoluvýletníky Karlem a Šárkou. Jeden větší a pár vycházek se již uskutečnily za časů Papamoa. První výlet nabral kurz západní pobřeží od Aucklandu a vyráželi jsme na jeden den, pokutou čerstvě ověnčeným vanem Karla a Šárky. Ten nás vyklopil na sopečné pláži Muriwai Beach. Přívítání obstaraly silné poryvy větru od Tazmánského moře a zrnka popelavě zbarveného písku v očích. Po dovybavení větrovkama a brýlema jsme omrkli pláž, pár otužilých serfařů a štrádovali si to na útesy. Kubíkovi se tady při pohledu na hustou pěnu vln poprvé zastesklo po čerstvě natočeném vychlazeném Radegastovi. Holky začaly prozkoumávat místní flóru ve snaze objevit v listech blíže neidentifikované rostliny lanolin. Jejich snaha cestou nabírala na intenzitě, vlastně škubaly co potkaly a prováděly dotekové, vizuální a čichové rozbory. Mužskou část výpravy zajímaly spíše přírodní úkazy, lovení nejlepších fotek a kolonie Gannetů-mořských ptáků. Na tu jsme narazili po krátkém výstupu na jeden z útesů a s hromadou japonských turistů jsme je pozorovali téměř půl hodiny. Odvděčovali se nám hlasitým křikem, akrobatickými kousky ve vzduchu a neskutečně ladným plachtěním v poryvech větru. Na zpáteční cestě k autu došlo i na průlom v pátrání. Holky prohlásily za lanolin tekutinu z listu jedné vysoké květiny, připomínající obrovská stébla trávy. S vidinou zisku Nobelovy ceny jsme tak vyjeli směr jih a další zastávkou byly vydopády Fairy falls. Vedla k nim klikatá pěšina, na které Kuba s Verunkou poprvé mohli obdivovat krásy pralesa. Kuba si vyzkoušel pár tarzanovských grifů na liáně, Verunka zakláněla hlavu při pohledech na obrovské kapradiny a koruny stromů a Karel opět fotil vše co potkal. K večeru jsme stihli ještě navštívit rozlehlou pláž Karekare, která zabíhá daleko do moře a hezky nám tu jedna nenápadná vlnka propláchla boty. V následujícím týdnu jsme pořídili motokáru, tak mohla být další výprava naplánována už i s noclehem v autech na víc dní. V pátek jsme opustili Auckland severním směrem a cíl nebyl pevně stanoven. Rozhodli jsme se kopírovat východní pobřeží, zastavovat tam, kde nás něco zaujme a dojet tak daleko, jak nám tři dny dovolí. Prozkoumali jsme spoustu pláží, útesů, nafotili kraba, modré zálivy, zelené pastviny, křivé stromy, rodící krávy, měřili spotřebu našeho nového kočáru a celkem najeli přes 750km. Jejich běh co chvíli přerušovaly kratší či delší zastávky k pořízení té pravé fotky, která se už nemusí opakovat. K noclehu jsme naše Subaru vybavili nafukovací matrací, která do něj přesně pásla. Při úprku z Aucklandu jsme zapomněli přibalit pumpičku, takže Kuba oba večery bavil před ulehnutím ostatní účastníky výpravy, jak trénuje plíce a pomalu ztrácí vědomí. Hlavní zastávky proběhly na útesech Mangawhai Heads, v zátoce Rawhiti a hlavně v městečku Paihia. Tato původně tradiční maorská vesnice a nyní malé přímořské letovisko opravdu zaslouží pět hvězdiček, jak si do mapy poznačil náš tehdejší "pan domácí" kiwák Jason. Krásné moře poseté ostrůvky, pláž s promenádou, malý plachetnicový přístav, golfové hřiště umístěné na kopečku s výhledem na oceán, prostě vše co k moři a životu u něj patří. Naší nejdelší zastávkou se po příjezdu stalo dětské hřiště s nespočetem rozličných průlezek, na kterých jsme se pořádně vyřádili a pobavili všechny kolemjdoucí. Kája pořídil nespočet fotek, z nichž jsme pár uveřejnili na blogu a zbytek skončil ve složce Akta X:-) Rozhodli jsme se tu přenocovat a ráno po snídani v trávě jsme si to namířili do místní hlavní turistické atrakce - nachází se zde památné místo kde v dobách příchodu Britů přístála jejich výprava a proběhlo jednání s vůdci původních maorských obyvatel. K vidění je tu např. maorská válečná kanoe ručně vytesaná z jediného stromu. Průměr kmenu měl cca 3m a posádku tvořilo až 150 maorských bojovníků. Než jsme všechno pořádně prozkoumali a chvíli se pováleli po vzorně zastřiženém trávníku, už jsme museli přemýšlet nad zpáteční cestou do Aucklandu. Ta zase proběhla ve volném tempu s pár fotozastávkami a pohodovým výletnickým systémem, kde se nám líbí, tam zastavíme. Kousek nad městem Whangarei jsme ještě uloupili bambus na výrobu flétny, aby Verunka vybila své umělecké a řemeslné vlohy s kapesním nožíkem. Tak jsme dorazili k našemu hlavnímu stanu v Auckland City až za tmy a šli do spacáků ujištěni, že jsme si na výletování vybrali to správné místo na Zemi. Už v tu chvíli nám v hlavách poletovaly představy dalších výprav, o kterých vám tady něco málo napíšeme zase příště:-)