Přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno

V pátek 27.3. jsme se při pohledu na podmračenou oblohu rozhodli, že zaměníme výletování po horách za maraton po potenciálních pracovištích. Za bubnování deště jsme objeli všechy školky, školy, moc hotelů, vinice, obvolali inzerovaná ubytování, rozdávali životopisy a inzeráty na hlídání dětí všude kde se dalo-nástěnky, místní rádio, noviny atd.... Chování lidí, které jsme oslovili nám opět nadzvedávalo obočí, byli milí, měli čas, přemýšleli s námi, co vykoumat a i když pro nás neměli práci, měli pro nás zaťaté pěsti, které nám drželi, protože víc udělat momentálně nemohli. Přicestovali jsme do Wanaky v "mrtvém" období mezi letní sezónou, která končí a zimní, která začne poslední týden v červnu. Naše poslední cesta dne vedla do pracovní agentury, kde jsme už byli zaregistrovaní z první návštěvy městečka. Málem jsme museli všechny formuláře vyplnit znovu a chování agentek je skrz naskrz neprofesionální, ale když máte nápady a štěstí, může se stát, že se zadaří. V momentě kdy jsme stáli ve frontě do kanceláře, Verča zaslechla rozhovor, ve kterém jedna sympatická paní sháněla pomocnici do své domácnosti, která by jí byla oporou při péči o dům, zahradu, muže, kterému je 84let a má Parkinsonovu chorobu. Hned jak jsme se dostali na řadu, už byl na stole životopis a přímá nabídka obsazení diskutované pozice. Obě agentky nevěřily vlastním očím a vlastně si ani nenapsaly jméno dotyčné, neboť se v agentuře, která obstarává práci na vinicích apod., požadavek tohoto typu objevil poprvé a ony ho považovaly za nesplnitelný a osobu, která by jim pokryla místo za daných okolností za nenalezitelnou. Kdoví kdo všechno tomu chtěl, v sobotu ráno se Verča s paní Sally sešla v jejich domě, povykládaly si při čaji o výstupech do hor, zkušenostech z cestování v autě a už je to třetí den, co u nich bydlíme a máme se skvěle. Sally a Don nám poskytli podkrovní byteček v krásném, čistém a prostorném domě a my jim za to pomáháme s během čehokoli. Verča vaří, peče, žehlí, hlídá dědečka, Kubík chystá dřevo na zimu, či kutí rybníček na zahradě. Je to až neuvěřitelné jaké symbiózy bylo mezi námi a o dvě generace věkem staršími lidmi dosaženo za pouhých pár hodin. Věkem starší píšeme schválně, neboť jejich mysl a duše jsou tak svěží a bystré, že by se mohl kdejaký třicátník učit. Sally poletuje mezi ateliérem, kde kreslí obrazy na zákázku, zahradou, kde pěstuje spoustu ovoce a zeleniny, dílnou, kde na soustruhu vyrábí ozdobné držáky na ručníky, dílnou, kde čalouní a renovuje nábytek, kanceláří, kde uděluje povolení k prodejím majetku, rozdělování pozemků apod. Don, její muž, celoživotní pilot, který si svou ženu zdravotní sestru vyloženě unesl z nemocnice a po dvou akcích tohoto typu se s ní oženil, posedává v křesle, čte o letadlech a vynálezech moderní doby a vše komentuje vtipnými poznámkami. Po večerech i v průběhu dní posloucháme příběhy z jejich života v autobuse s hippies rodiči, z války, kde jejich otci létali jako piloti, z farmy, kde žili další etapu života, příběhy o jejich dětech (4), vnoučatech (10) a už i pravnoučatech a hledáme slova jak vyjádřit, že jsme u nich velice spokojeni a ještě stále trochu ohromeni. Je to pro nás další obohacující zkušenost a my se s očima dokořán učíme a sledujeme, jak se prožívání jednoho lidského života mění v podání různých osob.

Konečně na kopečkách

Po vypravení Vincenta z Dunedinu směr letiště v Christchurch, jsme podnikli doposud poslední pobřežní výpravu za zvířaty na pláže. Provázel nás vichr přes 100km/h, který nás zastavoval v chůzi a málem jsme díky všudypřítomnému písku ve vzduchu zadřeli foťák, ale potkali jsme se s několika lenošícími lachtany, tučňákem a kolonií malinkých lachtánků s maminkami, takže safari jak má být. Pak jsme si to namířili zpět do vnitrozemí jižního ostrova, doufajíce v lepší počasí a natěšeni na prošlápnutí kopečků, které se nám tak líbily kolem Queenstownu a Wanaky. Cestu nám zpestřil noční defekt na levém předním kole, který ale přinesl hezkou zkušenost, o které už byla řeč minule. Deštivé počasí jako by odletělo a nám opravdu začalo opět svítit sluníčko posledních letních dní, které nám dodalo elánu k dobývání vrcholů. Když jsme vyšlápli na první z nich Ben Lomond, naskytly se nám krásné výhledy na čerstvě pocukrované vrcholky, na které v uplynulém chladivém týdnu spadly první sněhové vločky. Chození nás začalo opět moc bavit, protože narozdíl od severnějších oblastí se tady hory pyšní skalami, pěšinami nezarostlými pralesem a s výhledem na motivující vrchol i do okolí. Sluníčko nám začalo vše vynahrazovat a azuro nás provází pořád, takže už jsme zase pěkně zhnědli a vytáhli opalovací krémy, nakoupili pivo a užíváme babí léto. Po přejezdu do Wanaky si Verunka úspěšně střihla výběrové řízení na vedoucího aktivit prázdninového kempu pro děti, který bude v dubnu a už si na něj pomalu chystá program, Kubík si po dlouhé době zahrál tenis v místním klubu s domácími gentlemany. Následující den se plánovaný trek díky přeháňkám neplánovaně proměnil ve sbírání šipinek na čaj a co víc...okolní pastviny nám dopřály žampióny co hrdlo ráčí, takže milovník hřibů Kubík i hřiby doposud nedotčená Verunka sbírali ostošest plody přírody. Žampióny jsme si za doprovodu zvědavých kolemjdoucích a kolemběhajících uklohnili k večeři s čerstvou zeleninkou na břehu jezera Wanaka, přežili jsme a ještě teď se oblizujeme. Verunčina práce na prázdninovém campu začíná po Velikonocích, tak jsme vyrazili z Wanaky dál, procestovat ještě co se dá, směr neprobádané území nejvyšších hor kolem Mt. Cooku. Mraky na obloze směr k Alpám před Hermanem utíkaly a za ním se žádné neodvažovaly přicházet, takže sen každého turisty v této oblasti, tři slunečné dny, pro nás byly přichystány. Vesnice, či turistické středisko Mt. Cook leží kousíček od úpatí stejnojmenné nejvyšší hory Zélandu a okolních velikánů. Vše pokryto celoročně ledovci a sněhem, v okolí jezera s tou nejmodřejší modrou vodou a pro turistu ideální zázemí kempů, informačních center a všeho co je třeba. Pro běžného turistu se tu nabízí několik výletů do údolí i na hřebeny, ale zbytek už vyžaduje pořádnou výbavu a zkušenosti alpinisty. My jsme prošli vše co se dalo bez cepínů, maček a lan. Pochodovali jsme, šplhali, škrábali se a zabralo nám to tři celé nádherné dny, během kterých uběhl náš první společný rok bok po boku. Nadělili jsme si k němu nejhezčí výlet na Mueller chatu ve výšce necelých 2 tisíc metrů, kde jsme se ledovcům mohli podívat z očí do očí, po dlouhé době si osahat sníh a naslouchat koncertům křupající masy ledu, která neustále pulzuje, větru, který brázdí všechny pukliny a vodopádů. Hory nám taky začaly připomínat, že léto končí a v noci se pořádně ochladilo, takže když jsme se probudili s omrzlými vlasy, dali jsme těm nejvyšším vale a už se na ně díváme z povzdálí od jezera Tekapo a lovíme z báglů spacáky pro zbylé cestovatelské noci, které nás čekají. Při přejezdu mezi Mt. Cookem a Tekapem jsme si díky nespatelné zimě řádně přivstali a díky tomu poprvé přihlíželi krásnému východu slunce. Musíme zapracovat aby příštím důvodem takových zážitků byl náš chtíč:o) Kolem Tekapa jsme dali jen pár kratších výletů na hvězdárnu nad jezerem a jeden pořádně zarostlý kopec se všemi trnitými keři co na Zélandu rostou. Jinak je to jen pustina s nehorázně modrým jezerem a tato kombinace nám nebyla blízká. Teď už jsme zpátky v naší favorizované Wanace, kde se, pokud se podaří, pokusíme zabydlet na delší dobu. Vyšlápli jsme si na kopečky nad městem, Roys a Mt. Alpha abychom se znova ubezpečili, že je to naše na Zélandu místo zaslíbené...a je, je tu krásně! No tak v příštích dnech možná ještě zajedeme do nedalekého národního parku Mt. Aspiring a pak už nám začnou starosti běžných smrtelníků "necestovatelů". Tady se mrkněte co jsme v posledních dnech viděli a kdeže se to chystáme na čas zakotvit....

Tour de France

Jak jsme psali minule, v průběhu naší pauzy ve Franz Josefu za námi přiharcoval na dovolenku frantík Vincent. Zajeli jsme si ho vyzvednout do 140km daleké Hokitiky a trávil s námi ještě poslední dva pracovní dny pod ledovcem. V průběhu těch jsme ho seznámili s cestovním plánem a lehce připravovali na cestovatelské zážitky spaním v Hermanovi před domem, zatímco my jsme si nocovali hezky v postýlce v baráčku. Úkol byl jasný, leč nelehký, ukázat mu za 12 dnů pobytu co nejvíce, skloubit to trošku i s našimi cestovatelskými plány a ještě jej vyložit někde co nejblíže zpátečnímu letadlu směr Paříž. Doložili jsme Hermana po střechu Vincovu bagáží, jídlem pro Verunku a dvě nenasytné bestie, Vinz okrášlil Hermana krásnou českou vlaječkou za přední sklo, přeladili jsme na konverzaci v angličtině a vyrazili jsme dál směr jih. Herman disponuje třemi legálními místy k sezení, to byla pohoda, ale ke spaní je jeho postýlka tak akorát pro dva a navíc je Vinc široko daleko znám pro své dřevorubecké chrápání, takže taktika byla, zakotvit každý večer v nějakém městečku, kde jej uložíme v hostelu a my zatáboříme poblíž. V prvních dnech kdy jsme putovali přes Haast, Wanaku a Queenstown, byly na tváři Vince, nejen ze zélandské přírody, často ke spatření výrazy jako údiv, překvapení, nechápání. Ale že je Vincent tvor přizpůsobivý, nám začal předvádět po pár dnech. Začal si užívat, že není každý den zakončen sprchou, že příbory a nádobí se dají umýt i bez vody, že si Herman občas škytne, že písečné mušky jsou fakt mrchy a jsou všude, že jídlo se vaří v parcích na lavičkách a tak se prostě tady cestuje:-) Kvůli nabitému programu a taky s malinkým ohledem na Vincovu vínovo-sýrovou kondici jsme podnikali spíš kratší tůry a návštěvy zajímavých míst a žádné vícedenní horské pochody, což bylo pro většinu míst stejně dostačující. Z Queenstownu jsme to střihli přes Te Anau do oblasti Milford Sound, která je snad přírodně nejvyhlášenější na Zélandu, ale v patách za námi přispěchalo arktické počasí s 8C přes den, provazy deště, krup a na kopcích sněhu. Ve třech v autě s mokrými věcmi a omezeným výběrem aktivit se situace mírně ztížila, ale občasné Vincentovo oblíbené "jedno pivo" a jeho proměna v prvotřídního zálesáka, udržovaly i nadále náladu v plusových hodnotách. Lstivě jsme se pokusili počasí utéct ještě dál na jih, kde jsme na plážích měli políčeno na divočinu všeho druhu a od Invercargilu až po Dunedin jsme jeli plážemi a zátokami po stopách tuleňů, lachtanů a tučňáků. Lov se vydařil, všechny jsme nachytali jak se někde placatí na pláži a navrch jsme zahlídli pár delfínků a i přes stále nevlídné počasí nálada v Hermanovi den od dne stoupala. Vinc to prokládal neustálým lovem na písečné mušky a českými hláškami s francouzským přízvukem, kterým i lachtani tleskali ploutvemi. V Dunedinu jsme prohlídli všechny stavby starší 100 let, kterých Zéland nemá mnoho a toto město asi tolik jako zbytek země dohromady, což je k jeho cti a pasuje jej na první místo pro prohlídku památek. Nestojí to snad ani za zmínku, protože vlastně o nic ani nejde, ale celou dobu jsme po večerech hráli kostkové turnaje, v nichž se Vincovi i Verunce dařilo a z čehož vyplývá, že Kubík ve všech skončil poslední, takže ještě Vincovi dluží masáž francouzských nohou. Poslední společný večer jsme zašli na "jedno pivo" a naplnili bříška k prasknutí v restaraci italskými specialitami a dezerty. Následující den dopoledne jsme Vincenta v provazech deště vyprovodili směr Christchurch odkud letěl do Evropy ze své, doufáme, nejdobrodružnější dovči a čekáme teď na dalšího odvážlivce z vašich řad, který by ho chtěl napodobit:-) Co na vás tady čeká omrkněte tady ve fotoalbu.

Jak jsme měli defekt

12. 3. večer si to frčíme z Dunedinu směr Alexandra, soumrak nastává díky totálně zatažené obloze v posledním týdnu mnohem dřív, než je zvykem. Náladu udržujeme v plusovém políčku, notujeme si českou muziku a za hezky odzpívanou písničku se odměňujeme bonbónkem. Trávíme zážitky z předchozích dní s Vincentem (kamarádem z Francie), koukáme kolik ovocno-zeleninových sympatických krámků se začíná v téhle oblasti objevovat kolem cest a v tom při přejíždění mostu nad řekou, uslyšíme ránu a syčivý zvuk rychle utíkajícího vzduchu bohužel z naší přední pneumatiky. Kubík koriguje Hermana ke krajnici a s čelovkou na hlavě konstatuje, že je guma na cucky a cáry, svlečená z disku. Hříčka slov štěstí v neštěstí přesně vytihuje to, co nám oběma proběhlo hlavou při pohledu vlevo vzad, kde zrovna přijížděl pán v slušivém obleku zavřít svůj obchod se zeleninou a ovocem. Teď čtěte obzvlášť pozorně. Je to obchod u hlavní cesty, který provozuje bez personálu. Vše funguje na základě tzv. systému trust-důvěra a honesty-čestnost. V reálu to vypadá tak, že zastavíte vozidlo, vejdete s košíkem, naplníte ho co hrdlo ráčí, spočítáte kusy, zvážíte kila, necháte odpovídající obnos peněz v krabičce, nastoupíte do auta a pokračujete v cestě. Krása! Na stejném principu tu u cest stojí a fungují lednice plné čerstvých vajec, které vyberete z ošatky a vložíte mince do krabičky apod. Tolik jen pro inspiraci a teď už zpět k našemu defektu. Před obchůdkem vidíme zaparkovaný vysokozdvižný vozík, netušíce kde hledat hever, jdeme poprosit o asistenci elegantně oblečeného chlapíka. Ochotně nám nabízí pomoc, jede se domů na kopec převléct a za pár minut už je zpět v montérkách. Vrhnul se na výměnu kola, Hermana zvednul vysokozdvižňákem, přehodil kolo za rezervu, vysvětlil nám, že je vlastníkem několika sadů a tedy hodně vozidel k jejich správě a že jeho synátor protrhává gumy pravidelně, takže celá akce trvala asi 4minuty-jako v depu Ferrari. Jak jsme mu pověděli, že jsme z Čech, zasmál se a řekl, že si to myslel, že zaměstnává hodně čechů, že jsme šikovný a pracovitý národ a na otázku co jsme dlužni, odpověděl úsměv a dobrou náladu na cestování. Podali jsme si ruce, rozloučili se s příjemným pocitem a s pobrukování Hermana i nás obou jsme frčeli dál. Ještě téhož večera jsme dorazili do cíle naší cesty a následující ráno nás z pelechu nevytáhl prudík, jak jsme důvěrně pojmenovali budíka, ale sluníčková obloha a pohled na krásně zasněžené kopečky. Posíláme všem kus optimismu a dobré nálady způsobené přívětivým lidským chováním.