Fotky z Indie a Nepálu / Pictures from India and Nepal

Fotky z Nepálu / Pictures from Nepal
Fotky z Indie / Pictures from India

Poslední dny v Nepálu

Jak jsme avízovali poslední dny měly být odpočinkové a nakupující. Postupně jsme se rozloučili se všemi známými, které jsme potkali na treku a zůstali v Pokhaře opět "sami". Rozhodli jsme, se že si necháme přeprat prádlo v hotelu, neboť jsme nechtěli, ať s námi bahínko a smrádek z hor putuje až do Čech. Prádlo jsme odevzdali a po dvou dnech ho dostali zpět stejně špinavé, o trochu smradlavější a k tomu zažrané. Místo zaplacení 600Rs jsme se pustili do debaty o kvalitě praní, ze které nakonec vzešel tento závěr. Prádlo bylo na den namočeno do studené osolené vody a poté nakupeno v místnosti pod vrtuli, kde mělo schnout, hohó tomu se říká servis hodný třem hvězdičkám. Kromě tohoto luxusu jsme si dopřávali rozmanitou stravu, ovocné i mléčné koktejly na ulici, ryby z jezera připravené na sýru z jaka a jiné dobrotky, které jsme už bez obav riskli, neboť jsme věděli, že nás čeká návrat do civilizace. Nic nám nebylo a chutnalo to všechno skvěle. Z nákupního dne jsme v jeho polovině byli unaveni stejně jako po týdnu šlapání v horách s bágly na zádech, takže jsme se omezili na dárky pro naše blízké a jednu zimní bundu pro Verču, všechno za hereckých výkonů, smlouvání, doprovázené odchody z krámků a tahání zpět, které už máme moc dobře nacvičené. Předposlední den nás rozcházející se mračna navnadila ke kratší procházce na Pagodu Míru v Pokhaře, měla to být krátká nenáročná procházka lesem, takže jsme vyrazili v páskáčích s flaškou vody. Jenže už v první zatáčce se před námi objevil tucet různých cestiček a žádný ukazatel, takže jsme mašírovali lesem a docela se to protáhlo. Byli jsme poštípaní, plní pavučin, ale odhodlaní dojít do cíle odkud měl být pohled na hory zrcadlící se v jezeře. Do cíle jsme došli už za zataženého počasí a co víc, něco Verču divně kouslo do nohy a když se při zouvání bot zahleděla víc, uviděla dvě pijavice, které sají její krev a rostou doslova před očima. Fuj, odtrhla je pryč a vzhledem k tomu, že ty potvory vylučují látku zabraňující srážení krve se zbytek prohlídky Svatyně věnovala vyměňování zakrvácených kapesníků a mazání stop z podlahy...Repertoár zvířátek byl opět rozšířen. Na cestě zpět jsme při pochodu vesnicí pozorovali místní obyvatelé slavící největší svátek v roce Dasain, jejich krásné róby a červení pomazaná čela na kterých se nacházela dobrá hrst přilepené rýže. Zbývala poslední noc, balení a přesun na letiště. Byli jsme dopředu upozorněni, že letadla z Pokhary mívají zpoždění a proto jsme si zarezervovali hned první možný let společností Guna v 9:45, na který navazovalo letadlo z Kathmandu do Dilli v 14.30. Čekali jsme na miniletišti a sledovali ostatní letecké společnosti odbavující pasažéry až se najednou (po cca 3.5hod čekání) objevil malý čmelák nesoucí jméno Guna a my věděli, že je vyhráno. Nalodili jsme se s dalšími 18 osobami, zaplnili celé letadlo a hurá do oblak. Kuba seděl s hlavou opřenou o strop, sledovali jsme pilota v přímém přenosu a Verča vypadala po letu dost divně, neboť jí hadice z klimatizace vyvedená pod sedadlo promáchala nejen celé sedadlo, ale kromě batohu měla mokré kolo i na kalhotech...Další letadlo jsme stihli akorát a za pár hodin přistáli v Dillí, kde jsme čekali 12hodin. Byla to pro nás zajímavá zkušenost, neboť jsme celou noc pozorovali jak vypadá přezaměstnanost, jak funguje 7 lidí na výměnu odpadkového pytle, jak 3 osoby hlídají nefunkční bránu, rozvíjeli hypotézy o efektivitě, která by raketově vznesla nezaměstnanost vzhůru a proto chraň je ruka páně na něco takové pomyslet...Noc jsme přečkali v jedné hale, do které když vás pustí už nesmíte ven ani nikam jinam a další ráno vyrazili do Kyjeva. Letěli jsme opět proti času, takže se jeden den a naše cesta zpět stala velmi dlouhou. Na letišti v Kyjevě jsme nakoupili kvalitní ukrajinské vodky a parfémy, pomohli dalším cestujícím objevit a vykomunikovat jejich ztracené batohy a po 36hodinách letu a čekání jsme se shledali s Prahou a 6C...Na cestě do Krkonoš nás čekalo překvapení, které zorganizovali Verči rodiče a tak se místo zaslouženého spánku, hodovalo, tančilo a povídalo v Nové Pace. Teď už se vám hlásíme z Ostravy, kde budujeme hodnoty, pereme haldy prádla, stahujeme fotečky, které už brzy zveřejníme a těšíme se naviděnou :o)

Expedice Annapurna se hlasi

Slava nazdar vyletu, nezmokli jsme uz jsme tu! Po prijezdu do Pokhary jsme vsechno rychle osefovali a prichystali k vyletu do tak lakave vyhlizejicich hor v dali. Po zvazeni nasich casovych, fyzickych, psychickych i materialnich moznosti jsme se rozhodli pro destidenni pochod do zakladniho tabora desate nejvyssi hory sveta Annapurny ve vysce 4200 m.n.m. Vyridili jsme povoleni pro vstup do rezervace, pojisteni pro pripad unavy, odmitli pruvodce a vyrazili smer zasnezene stity. Start byl ve vysce 1000 m.n.m. a hned na zacatek nas uvitaly kamenne schody s prevysenim tisic metru, na kterych jsme se krasne rozehrali. Dalsi dny pochodu jsme zjistili, ze to nebyl zadny jednorazovy extrem, ale bezny standard mistnich tras a takovych schodist jsme postupne zdolali vic nez prstu na rukach. Tak jak jsme postupovali dal do hor, menilo se vse okolo nas. Ubytovani od toho s relativne velkou posteli, kde i Kubovi trcely nohy jen trosku a s teplou sprchou, az po male vlhke kamenne komurky pro trpasliky se sprchou napojenou primo z ledovce. Postupne jsme vyzkouseli ryzi a nudle na vsechny zpusoby a jidelnicek, ktery je na vsech chatach stejny uz mrskame lip nez basnicky od Hrubina. Po ceste jsme se sprahli s par dalsima lidickama ruznych narodnosti - Francouzi, Nori, Americanka, Nemec a Anglicani a prubezne jsme se nima predchazeli, potkavali, prespavali, hrali karty a probirali cestovatelske zazitky. Nakonec se nase tempo ukazalo temer stejne a v jedne pulhodine jsme se vsichni potkali v cili cesty, v zakladnim tabore pod Annapurnou, kde probehlo hromadne foceni, objimani, potrasani rukou a zaverecna mezinarodni snidane v obklopeni osmitisicovych velikanu. Na trase jsme nastesti krom prujmu, vysokohorske nemoci a dalsich neduhu potkali snad vsechny mozne ukazy od jeden a pul metrakove pani, duchodcu vsech zemi, nosicu s lednickou na zadech, krav, mostu pochybne statiky, Coca Coly za desetinasobnou cenu nez dole ve meste az po batolata, polovinu obyvatel Jizni Koreji a jablecny strudl. Trasa se klikatila, stoupala a klesala misty az neuveritelne, takze nakonec to dalo zhruba 100 km v deviti dnech, zhruba 6500m stoupani a 7000m klesani, takze skoro jako na Lysou a zpatky, ale porad bylo na co cucet, za kazdou zatackou cihal vodopad, ryzove pole, pohled do hlubokeho udoli, pruzracne cista drava reka, zasnezene kopecky, nebo horska vesnicka jak vystrizena z pohlednice. No proste parada, kdo mate trosku zdrave kolena, slusny batoh a boty (druh neni podminkou, serpove chodi v zabkach), nevahejte a balte. Po zdolani zakladniho tabora jsme toho jeste nemeli dost, i kdyz nam jednu noc nedal usnout ovcacky pes v blizkosti chaty s neuveritelnou frekvenci stekani a na zpatecni ceste jsme si dali odbocku na kopec Pon Hill, ze ktereho je na vsech ty kopce a jeste dal uzasny vyhled rano za svitani. Nase dny vzdy zacinaly jeste pred vychodem slunce at uz zamerne, nebo proto, ze nas rozlicne zvuky turistu ve vedlejsim pokoji, nebo psu, nebo zima vyhnaly ze spacaku.Zaverecne dva dny to s nami slo z kopce o 2000m, ale nalada i sily byly na vrcholu. Cestou jsme potkali jeste pohodovy par Frydku, se kterym dnes vymenujeme zazitky a cestovatelske potreby pro jejich pokracujici cestovani a nase odlehceni baglu na cestu domu. Zaverem lze tedy konstatovat, ze vyprava byla nad miru uspesna, krom zakladniho tabora Annapurny jsme zdolali i Everest a to v rekordnim case 30ti sekund, protoze ho bylo 680ml v pivni lahvi. Na dalsi podrobnosti, fota a dokonce videa natocena v euforii po beznadejne probnene noci si uz musite pockat doma. Zitra uz to vypada jen na nakupy, odpocinek kloubum a pozitri na omrknuti mistnich oslav a kostymu pri prilezitosti mistniho nejvetsiho svatku v roce a pak uz jen ctyri lety cmelakem a jsme doma... Tak chystejte naruce, kapesniky a tocte pivo:-) Tesime se na vas!

Indie - dil treti

Po procestovani oblasti Harijana, Radzastan, Dilli, jsme se vydali do Punjabu, navstivit nasi kamaradku, kterou jsme poznali na kiwi sadu na Novem Zelandu. Vyzvedla nas na nadrazi v jejim rodnem meste Sirhind a od teto chvile jsme spolecne stravili 7 dnu. Punjab je samostatnou provincii a je to opravdu stat ve state. Auta zde v noci sviti, v koupelnach lze videt mydla, na cervenou na krizovatce se zastavuje atd. Bez obav jsme vyzkouseli pestrou paletu indickych jidel, ktere nam starostlive chystala Navjotina maminka a nutno priznat, ze jsme indicke kuchyni opravdu prisli na chut. Je to spousta zaleniny, protkane omackami, nejruznejsim korenim a vse se konzumuje s plackou jmenem capati. Navstvili jsme zahrady tenhdejsich panovniku, gurudvary-posvatna mista ruznych nabozenstvi, dostali jsme se do skoly, dokonce na katedru vyuky komunikacnich dovednosti, kde jsme byli cestnymi hosty ve vyuce :o] a cerpali inspiraci. Setkali jsme se s celou rodinou v prostredi tamni vesnice, kde nam deti zakladni skoly zarecitovaly, zatancily a zazpivaly a vesnicky vecer jsme zakoncili s lahvi whisky na ryzovem poli, trsajice na silene indicke rytmy az do propoceni posledniho vlakna na tricku :o]. Kuba si vyzkousel rizeni povozu s kravou, na ktery ho pustili az po vypiti lahvinky whisky :o]. Pote jsme si na 3dny pujcili stryce a jeho auto a vyrazili na vylet do oblasti HimacalPradesh, kde jsme shledli Himalaj smerem na Tibet a navstivili nejzajimavejsi mista vcetne byvaleho kolonialniho horskeho strediska Britu v Shimle, ktere vypada jako mala Anglie uprostred Indie. Navstivili jsme take Opici chram, kde jsme si museli vypujcit hole na odhaneni opic, ktere i pres nasi ostrazitost ukradli Navjot bryle z ruky, nastesti je potom nejaky pan prinesl z lesa. Putovani to bylo celkem narocne zejmena pro ridice a jeho vuz, ktery musi zdolavat nespocet zatacek, vyhybat se kamionum za kazdym rohem a dohromady to da 100km za 5hodin jizdy. Dalsi cil byla zlaty chram v Amritsaru, ktery jsme chteli dosahnout autobusem. Na otazku v kolik hodin jede, nam odpovedeli, ze preci az prijede, tak to pozname a bylo vymalovano :o]. Cekali jsme na rusne krizovatce u cesty a po nejake dobe nastoupili za velkeho pokriku pruvodciho do omseleho autobusu. Pri prestupu jsme poznali jak se nahaneji zakaznici a ze bus vyjizdi az je naplneny a vsechna slova berte prosim s rezervou, nebot naplneny pro nas je neco jineho nez naplneny pro Indy :o]. Chram, ktery si pluje uprostred jezirka je opravdu uchvatny a fotky zverejnime po navratu domu, nebot tu se nedaji nahrat. Blizil se cas rozlouceni a naseho transferu do Nepalu, ani na jedno jsme se moc netesili, nebot jsme se u rodiny meli jako v bavlnce a predstava 20hodin v indickem vlaku a dalsich 15hodin po autobusech moc lakava nebyla. Presto, ze jsme si tentokrat poridili jizdenku do klimatizovaneho vlaku, cesta nebyla z tech pohadkovych a atmosferu v kupe nam vylepsovali indicti prdici, grgajici,chrapajici a chrchlajici panove s oderem dobre ulezele whisky. Cesta se protahla o "mirne" 2,5hodinove zpozdeni a zbytek trasy do nepalske Pokhary jeepem, riksou a miniautickem byl i vcetne defektu celkem pohodovou zalezitosti. Tyto radky piseme z nepalskeho horskeho centra Pokhara, kam jsme dorazili vcera vecer a zitra vyrazime na 10-ti denni trek do hor, ktere nas lakaji vsude kolem. Tady se můžete mrknout na fotky. Namaste.

Indie - dil druhy

Poslusne se hlasime z mesta Sirhind v Punjabu. V poslednim prispevku jsme slibili, ze se budeme venovat pojmu dobra cena a po dalsich dnech v turisticky oblibenych mistech jako Dilli, Jaipur a Agra, jsme opet o krok dal. Nasi puvodni predstavu o cenach jsme si vytvorili na zaklade pruvodcu, webovych stranek a informaci od znamych. Na to, abychom ji posleze rozvinuli pohledem na cenovky nedoslo, nebot ty tu jaksi nejsou. Jakmile jsme pri poznavani hlavniho mesta Dilli vystoupili z auta, ujmul se nas trs pruvodcu nabizejici sve sluzby a tahajici nas za ruce, rukavy aj casti tela od certa k dablu. S prostym NE, ktere jsme uz prvni den vyslovili tolikrat co za rok pred tim dohromady, jsme si nevystacili, takze jsme zacali zkouset fraze typu: Kamarad nas ceka za rohem. Nepotrebujeme vas, mame sveho pruvodce. Nechceme jezdit, ale chodit. Nenakupujeme, divame se. Nedotykejte se me prosim. Nechte me o samote. Ne, dekuji. Ne, dekuji. Ne, dekuji. Kdyz nas oslovuji sami a nabizeji cokoli, zjistili jsme, ze jsou ceny vyrazne nizsi, nez kdyz je oslovime nebo se na ne treba jen podivame jako prvni. Takze prvni zasada byla na svete. Kdyz nam asi 40 riksu za hodinu nabizelo odvoz, rekli jsme si, ze to zkusime. Rozhovor zacne vzdy stejne. Madam, pane, levny riksa doveze vsude. My: Rekneme misto a vzdalenost. On: Sednete si. My: Kolik to bude stat? On: Velmi se divi, nikdy ceny nerikaji predem. My: Jestli nam nereknes za kolik, nikam se nejede. On: Za 100rupii [vzdalenost 15minut] My: Ani nahodou, jdeme pesky. On: 50rupii. My: Ne, vcera jsme tu jeli za 15 [zkousime]. On: Dobre za 15. My: Dobre. Posadime se a jedeme. Trs bananu, ktery si mistni clovek koupi za 30 nam nabizeji za 100 a tak to jde porad dokola dokolecka. Nekdy si pripadame jak sladke lizatko, ktere lezi bez obalu na stole a sletava se na nej hejno cukru chtivych vos. Nekdy se nam dari cele dny zvladnout s humorem, nekdy je horko, davy lidi, pachy apod silnejsi nez nas um udelat si z toho legraci. Po prohlidce Mesta Jaipur, ktere nas okouzlilo svym Vodnim palacem, astronomickym muzeem a tovarnou, kde se rucne siji vsechny ty pesrtobarevne latky a koberce, jsme se vydali do Agry. Cestou jsme si prohledli Opici chram a repertoar volne pobihajicich zvirat se rozsiril z krav, oslu, koz, konu, byku, psu, velbloudu, slonu, krys, potkanu, kteri jsou kazdodenimu ruchu na cestach vsudypritomni, jeste o opice. Dale jsme poznali svate misto Fatehpur Sikri a doprali svym zaludkum dalsi z indickych jidel: cheese paratha. Jidelnicky pokud jsou, byvaji v hindu jazyce, takze se bud ptame nebo divame a ukazujeme. Indicke kuchyni jsme prisli na chut hned po tom, co jsme strepali pocatecni obavy a vlozili svuj zaludek do rukou slivovice a ostrazitosti.
I presto, ze jsme meli v Agre zamluvene, dopredu zaplacene ubytovani, pro nas mista na hotelu nenasli. Ubytovali jsme se jinde a vyrazili do mesta. Chodici turista v Indii rovna se divny turista a kdyz k tomu pripoceteme bilou barvu kuze, svelte vlasy a oci jedna se prapodivny druh, ktery si mistni lide foti skoro tak casto jako my Tadz Mahal. Na tuto pamatku jsme si privstali a brany zahrady otvirali v 6hodin s dalsim strudlem turistu. Podivana je to vskutku uchvatna, uzili jsme si tam nekolik hodin klidu az romantickeho, nafotili ze vsech stran a cekali az slunicko osviti cele pilire, ktere chram obklopuji. Podrobne jsme prozkoumali starou pevnost, ulicky trziste a vyrazili zpet smer hlavni mesto, ktere se chysta na zacinajici hry Commonwealthu.
Rozkopane ulice, hory hliny, cihel, dratu, rozmachane po destich a udusane davy lidi a dobytku naznacuji, ze se neco deje. Ani ve snu by nas vsak nenapadlo, ze se to ma dit uz za dva dny. Naprosto se ztotoznujeme s nadpisy v novinach a zpravach, ktere rikaji. Co je ciste pro nas, nemusi byt ciste pro vas. Vypada to, jakoby Indie spolehala na vyssi moc, ktera ve spravny cas zasahne a arely postavi. Jelikoz se tak nestalo, uvedomili si, ze budou muset pracovat a povolali rady dobrovolniku, remeslniku vsech profesi a snazi se dohnat vse mozne i nemozne. Jsme sami zvedavi, jak to cele dopadne. Nas ridic [bez ridice se tu auta nepujcuji, nebot nas na zbytku planety neuci troubit kdyz predjizdime, svitit blinkry kdyz nefunguji svetla, mijet protijedouci vozy s 3cm rezervou a davat prednost zivocichum veskereho druhu], nas cestou do Dilli vysadil v meste Mathura, odkud jsme meli pokracovat vlakem do Sarhind. Cesta zacala ve 4hodiny odpoledne a mela trvat 11hodin, coz se naplnilo. Co se vsak nenaplnilo podle planu bylo nase kupe, v tom se misto 8 lidi ocitlo 12 a na kazde zastavce pribyl dalsi clovek, ktery pochtival penize, jidlo, bonbony, propisky a jine predmety. Prezili jsme a nakonec jsme se s nasimi spolucestujicimi I pobavili, Kuba jim ukazal fotky nasi zeme, Verca je pohostila haslerkama a oni nam za to nic nevzali a jeste nam dobre poradili kdy vystoupit, coz jsme velmi ocenili, nebot na nadrazich cedule nejsou a nebo jsme je v te cerne tme nevideli. V Sirhindu nas cekala nase kamaradka ze Zelandu a ted zpriznena duse, ktera je obyvatelkou velmi odlisne casti Indie, ktera se jmenuje Pandzab.