Začátek listopadu poblíž pláže

Přesto, že se nám nakonec podařilo ukořistit IRD čísla, vozidlo i dobrou práci, v Aucklandu ani v domě jsme se necítili podle představ a tak jsme 1.11. zabalili těch pět švestek co s sebou máme a vydali se směr Jih do městěčka Papamoa Beach. Měli jsme tu kontakt na jednoho známého, který nám dal echo o možném ubytování u pláže se dvěma Čechy, kteří tu žijí už více než pět let a nedávno se na jižáku brali a tak jsme hlídání dětí a výrobu zmrzliny vyměnili za protrhávání mrňavých kiwi plodů. Nebyl by to správný pobyt na NZ, kdybychom si neužili kiwi jobu a nebydleli u moře, no řekněte:o). Atmosféra na nové adrese je bezvadná, pozitivní naladění vládne vzduchem, k moři je to 100 metrů, městečko je malé, přehledné a jako stvořené pro aktivity všeho druhu, vládne tu pohodová přímořská atmosféra, takže si prozatím až na počasí které nám občas kazí pracovní záměry lebedíme. Jezdíme cvičit či plavat, o víkendech podnikáme výlety nebo se učíme mastit karty všeho druhu, potkáváme nové lidi, snídáme, obědváme a večeříme kiwi. Do práce dojíždíme cca 25 km a momentálně v sadu protrháváme malinké plody zlatého kiwi. První dny na sadu se nesly ve znamení chaosu, předchozí týdny měli kolegové napracováno jen kolem 33h týdně. My si přišli vydělat na cestování a ne se kochat jak kvete kiwi, prokousali jsme se až k rozhovoru s nejvyšším bossem a ejhle, první náš pracovní týden máme 52h. Naši pracovní bandu tvoří cca 13 lidiček z nichž jsou ještě 2 další Češi, 1 Francouz s polskými předky a zbytek mix Chilanů a Argentinců, takže sadu vládne španělština, česká enkláva drží pospolu a s frantíkem se dorozumíváme občas anglicky a občas polsky:-) Angličtina trochu vázne, musíme se učit sami, ale vypadá to, že se ze Zélandu vrátíme se slušnou Španělštinou, snad se bude někdy hodit. Podařilo se nám vytvořit partu lidí se stejným záměrem, scházeli jsme se na fotbálek, barbecue a ejhle...Od začátku lstivý a mstivý pohled v očích naší dozorkyně a její intrikánské zprávy se nás pokoušely rozhádat...neúspěšně...tak se ukázalo o co má jít-práce a o co ne-kamarádění, sranda, práce, zkušenosti a náš tým byl jedním večerem rozmeten. Někteří přišli o práci, někteří i o bydlení, někteří byli převeleni na jiné místo a ti podlézáci zůstali v suchu, tak už to holt chodí, když člověk natrefí na špatného člověka, který má vést tým lidí a sám je frustrovaný, zanedbaný a nepřející. No a tak jsme oslavili svůj první vyhazov, uspořádali jsme na počest této události hezkou párty u našeho domku a pak ještě jednu v parádním přístřešku našeho supervizora. Místo truchlení jsme se následující den vypravili s Jindrou na ryby a to bylo žůžo, sice jsme neulovili nic než kupu mořských řas, ale ta pohoda, relax, pohled do zátoky, která se přílivem plní po okraj, navazování návnad a nahazování prutů jak nejdál to jde...Zbytek dne se Kubík učil angličtinu, Verča si koupila vodovky a malovala až do setmění...Následoval výlet do Rotoruy, který popíšeme ve speciálním příspěvku o výletech, aby jste v tom vy i my neměli chaos no a následuje hledání práce na několik dalších týdnů...Nový kiwi job jsme po dnech odpočinku našli u indické rodinné firmy, v níž pracuje od vnuček studujících na Aucklandské univerzitě, přes strýčky, tetičky až po dědečky a babičky celý klan. Pánové s dlouhými pěstěnými plnovousy a turbany na hlavách, dámy v tradičních indických pestrobarevných hábitech. Esteticky mezi ně sice extra nezapadáme, ale jinak si rozumíme i bez jejich znalosti angličtiny. Jednoho odpoledne Verunka na sadu rozpoutala mezi našimi spolupracovníky pozdvižení, protože našla v trávě 3 čtyřlístky na jednom místě a Indové, kteří věří na veškeré bohy, čtení z rukou, pověry a pranostiky byli u vytržení. Cestou z práce si ihned podala sázenku zélandského Lotta, tak z ní asi bude bohatá nevěsta:-) Tentýž den si definitivně v Papamoa našla i vytouženou oddychovou aktivitu, neboť po týdenním nenápadném leč intenzivním připomínání Kuby, jsme vyrazili do tanečních. Verunka byla od prvních minut ve svém živlu, rozdávala úsměvy na všechny strany a celý večer si s nadšením užila. Kubovi se v tanečních taky moc líbilo, přes hlasitou hudbu skoro nikomu v angličtině nerozumněl, intezivně se soustředil na počítání kroků, snažil se nezašlapat do parketu místní dámy a nakonec utrpěl několik pochval od ostatních účastníku za odvahu. Výsledek byl ale celkově pozitivní, naučili jsme se nový tanec Ceroc, máme pár nových přátel a příště jdeme zase:-) Fotky listopad

November in Papamoa

Another month brought another story:o). The one we really like, Papamoa Beach is nice little town, you can smell the sea in the air, positive and friendly athmosphere at home as well as in town, few shops but everything we need at the same place, perfect gym with swimming pools which we´re visiting after job, sandy beach is 100m far from house and czech couple we live with is really nice, kind and fair:o). We started to work on orchard from first days here, the job we do is called tinning and it means that we´re in big gold kiwi orchard, pickng up little kiwi all days. We work in team consists of 15 people from Argentina, Chile, Czech, our supervisor is French guy (nice guymy friend from France:o), he speaks polish-so we talk together in polish and the rest speak Spanish so we don´t improve our english a lot, but we definitely gain Spanish:o). Verca is minding children sometimes, but she gave precendence to kiwi job at the moment because it´s new, some things had to be organised there-all done, lots of time for thinking about everything, being outside, listening to the songs of NZ birds, spending time with Kuba and others...just Take things easy:o) and it works:o). When we have day off we go on trips to Papamoa hills, where there is beautiful view from summits, to waterfalls, we play some games, have barbecue ot go to pub with some Kiwi to learn about them. For the moment the mentality here seems to be really island and limited. People hardly ever know about the rest of the world, about states and their capitals, they asked out South America friends, whether they wear clothes in their country and when you hope that it was joke..unfortunately not, it wasn´t.... But on the other hand they are really friendly, smilling, willing and all the time saying hello when passing you, whistling and singing in the streets, don´t care about things and no woories with problems...When we slow down and look it´s nice but too much easygoing. We have to admit that there are things to learn for us and things to teach them and this is one of the beautiful aspects of travelling:o). The weather is getting better now, sun is shining and is really strong so we must protect ourselves even under the leaves of kiwi. The job we do is called tinning, it means to thin out bad kiwi and leave nice and round ones. They are really small, only few millimetres in average and you have to choose the nicest and take the other out. Our team after some changes works very good maybe too much, because after few days our supervisor decided that we are too friendly towards each other and it is not good for work and she scattered us like big storm, somebody fired from work, somebody from house-she is offering accomodation as well, somebody sent to different place and so we celebrated our first walking papers in life. We made some barbecue with others and went for a trip for weekend. First free day we went fishing on the sea with our housemate Jindra and than we visited Rotorua, Waimango- volcanic valley, Taimako-traditional Maori village and any more interesting...You´ll see them on pictures with descriptions-hopefully:o)..And now we work with kiwi again, for one really nice Indian guy. We are the members of family from India, which creates our new team. They have been here more then 5 years-all the aunts, oncles, grandmammas and grandpas, some of them know only Hello from English words, but fortunately there is younger generation and we spend time talking about their culture, habits, religion, conflicts with Pakistan and sometimes we thing we made a mistake and landed in India, it´s interesting. Verca works as babysitter on Fridays and Saturdays and everything seems to be settled for these days...Photos November

Dříve než se zakousnete do chlupaťoučkého kiwi

si přečtěte příběh o jeho překvapivě dlouhé pouti:o). Zasadil dědek semínko a čekal co bude, čekal, čekal, až se jednou objevil výhonek a z něj začal růst stromek. Kmen měl úzký a větve se kroutily na všechny strany, tak je uchytil na dráty a čekal, co bude dál. Větve se bujaře rozrůstaly a kroutily, tak je musel v zimním období pečlivě ořezávat (winter prunning), aby stromkům nechybělo světlo a vláha. V měsíci říjnu se na opečovávaných větvích začaly tvořit maličké bobulky o průměru několika milimetrů, bylo jich jak naseto. Jiné na samčích stromech, na kterých se slétávají včelky kvůli opylování a jiné na samiččích, které dávají plody určené k nakousnutí. I musel dědek svolat pomocníky z celého světa, aby mu pomohli kiwi protrhávat. Na každé stopce samiččího stromku musí zůstat jen jedno to nejkulatější a nejsilnější kiwíčko, ostatní padají na zem, kde tvoří koberec bobulí a všemožných patvarů. Jak bobule pomalu rostou, tak rozkvétají květy a slétají se včelky ze všech koutů země, aby vykonaly svoji úlohu a opylovaly a ulehčily květům. Větve rostou zběsile do všech stran a tak někteří prostříhávají (male prunning), někteří protrhávají (tinning), odstraňují větve bez plodů, zaštipují výhonky, někteří se jen tváří, že něco dělají a buď jim to prochází nebo ne, další sbírají kvítky (flower picking), sekají trávu pod stromky apod. Práce je zde víc než na kostele a můžete si vybrat jestli chcete vydělávat na hodinu nebo na kontrakt, což je mzda úkolová. Kiwi roste velice pomalu, bobulky se objeví zhruba v říjnu a zralé plody se sklízí v květnu, to pak dědkovi pomocníci probíhají sady maximální rychlostí s maximálním nasazením trhají oběna rukama a metají kiwi do koše, který jim visí na hrudníku, aby si vydělali na živobytí a cestování. Když se kiwi sklidí putuje k ledu, kde zachlazené čeká až na něj přijde řada a místo na lodi plující do některého z koutů světa. Čeká třeba několik měsíců a pak ho ve velikých bednách převezou do packhouzů, kde se rozdělí do menších bedýnek a nastane čas třídění. Jedna menší bedna se skládá zhruba z 80 kiwi kusů a jen ti nejkrásnější, kulaťoučcí, tvrdí a nejlépe chlupatí putují na plát určený k zabalení,ostatní kterých je zhruba 50% putují do kontejneru a jejich osud je zpečeťen-budou potravou pro krávy nebo pracovníky, kteří si jich po šichtě mohou nabrat co srdce ráčí a auto uveze (takové krásné kiwi na pultě v Evropě málokdy uvidíte, je tvrdé, štavnaté, mňamózní, ale má třeba tečku). Výstavní kousky se skládají na pláty a ty pak do beden a kontejnerů, které se naloďují a rozjíždí do marketů celého světa. O pár měsíců později je najdete ve svém oblíbeném obchůdku, zaplatíte 6Kč za jednoho chlupáčka a máte postaráno o svou dávku vitamínů a šťávou pokypané ruce. Pokud se na pultu před Vámi vyskytne několik krabic vězte, že nejlepší a nejurostlejší kusy maji nižší čísla, než ty ne tolik povedené. Největší jumbo kiwi, což je imitace melounu je označeno číslem 18, střední jsou 27 a ty s vyšším číslem už nejsou mezi šampiony, ale prošli tvrdým výběrovým řízením. Hlavní postavou příběhu je skutečně kiwi, režisér za něj dostává nejvíce peněz a nebo platí největší pokuty když se nedostaví na správné místo ve správný čas (400 dolarů za jednu paletku, která nestihne dorazit na loď včas, v jedné větší bedně je takových paletek 10). Podle toho je utvořená hierarchie, kiwi, režisér-náš pohádkový dědek, všichni supervizoři, dozorci, kontraktoři, agenti a konečně dědkovi pomocníci z celého světa:o). Ti utvoří party a gangy a snaží se prostřídat na různých místech a ozkoušet v čem všem pěstování této vitamínové bomby spočívá, jednou je to práce snadná, podruhé náročná fyzicky, při smůle se supervizorem náročná psychicky, při pobytu venku doprovázená zpěvem ptáků a větami ´faster, faster´, při práci uvnitř pokřiky ´be careful, too soft, carry on´....na jedné straně pásu packhauzu vás žena kontroluje jestli jste vybrali správné adepty pro pouť do některého státu, na druhé straně pásu stojí žena, která kontroluje jestli jste některé vhodné kiwi neposlali čirou náhodou do odpadu, nad hlavou vám sviští pás s krabicemi, které musíte protřídit, za zády plata určená k naplnění, nesmíte mluvit, poslouchat hudbu, mít hodinky, šperky, používat prsty-pro osahání hlavního hrdiny smíte používat pouze dlaně, jíst se smí když zadrnčí zvonek (ano pane Pavlov, trénink pomdíněných reflexů lze zkoušet i u lidí:o)...atd...a tak se naše pohádka o kiwi proměňuje v příběh lidský. Práce na sadě je když vám přeje počasí krásná, můžete poslouchat muziku nebo ptáky, kteří zde vydávají zvuky prapodivné a vtipné, povídat si s kolegou ve dvojici nebo v jiném řádku, dozvídat se o jeho zemi, plánovat aktivity, dovolené a výlety všeho druhu, máte tři přestávky, které den krásně rozdělí, nemáte žádné strarosti, zodpovědnost, když je krásně můžete si udělat volno a když vás náhodou vyhodí, tak si podobnou práci seženete většinou do několika dnů...ano ano teorie o rozdílu mezi primárním a sekundárním trhem práce také platí...kiwi prací si vyděláte minimální mzdu - 12dolarů za hodinu, máte mizivou šanci postoupit výš, fluktuace pracovníků je obrovská a to vše sedí situaci cestovatelů, kteří si za pár týdnů našetří na to, proč sem vlastně jeli. Pak jsou tu práce dobře hodnocené, i v těch nás či vás chtějí, nabízejí 25dolarů na hodinu, zodpovědnost za zdraví člověka, postup v žebříčku pozic, zácvik, možnost růstu znalostí, 4 týdny dovolené za rok apod.... Takové povolání by změnilo náš cíl cesty, kterým je poznání všeho možného, relativně brzký návrat do rodného kraje, cestování a tak vše kombinujeme a hrajeme křoví ve filmu Kiwi a neseme na bedrech vyhazovy z práce a přijímání do jiné, výletujeme, plánujeme, poznáváme, učíme se, hlídáme děti, bydlíme u pláže, rybaříme, paříme, sportujeme a jsme spokojeni, protože je to tak, jak má být...Zkušenosti, prožitky, zážitky dobře uschováváme a stále nosíme při sobě:o)...A tak se z pohádky a příběhu stala bajka ze které by mohlo vyplynout snad i nějaké to ponaučení, ale to už je na vás:o)), každopádně děkujeme, že ty naše šprky čtete a děkujeme, že nám taky sem tam napíšete jak se máte a co děláte nebo neděláte:o). Takže než se do té chlupaté, šťavnaté ,kulaté kiwi kuličky na svátky zakousnete, vzpomeňte si jakou dlouhou pouť má za sebou, kolik párů rukou ji osahalo a s láskou a opatrností uložilo do krabice a kolik tisíc kilometrů na ten váš talíř uplavalo:o). Nechte si šmakovat a když v obchodě na levé straně krabice uvidíte VS nebo JK, tak víte, kdo Vám chlupáčka ošmatal a s láskou zabalil:o)).

October in New Zealand :o)

After one week in Seoul we continued with our travel towards New Zealand. The flight from Seoul to Auckland was longer than from Prague to Seoul, which we didn´t expect, but what could you do:o). We had two guys waiting for us at the airport-czech girl Lucka and kiwiman Jason, thay gave us the lift to Glenfield-one part of Auckland and we were allowed to stay with them for few days. Auckland is a bit strange, it is not city but it is not village as well. It looks like mixture of many many small villages conglomerated together. Every body lives in family house, all the buildings are only ground floor and distances between different suburbs are huge especial when yoiu don´t own any car. First difference we noticed was temprerature-only around 15C outside as well as inside the house, then people around...it´s like big melting pot-all nationalities, colours of skin, accents etc. We got one single blowing-up bed and that was all. Friday 10th oc Oct we went to post office, bank, all the institutions for IRD numbers, accounts, registrations, job agencies and first few days were like that since morning till evening, handing out our CV, some interviews, which gace us incredible experience about mentality of some island people. They were able to trust that Verca has finished University studies, they couldn´t understand why she cańn´t come to work on Christmas day if it´s weekend (from calendar on the wall was obvious that this Chr.Day is on Thursday) etc. We went to different companies, schools, Ministries of Education, Special Education, Social Work- they have Ministry for nearly every single job and when we had enogh we made some beautiful trips to countryside. All the places are named with photos. After two weeks of waiting and sorting out Verca got the job in Nursery school and Kuba in Ice Cream shop...but what happened than? We realised that we don´t like Auckland so much, we don´t feel good with our housemates, we prefer to stay near the sea and so...we moved:o). We took everything to our old new car Subaru Legacy and drove to Papamoa Beach. We live in house 100m far from sea with wonderful nature around, with two really kind people-czech as well-they live here more than five years and both of us work at the moment on orchard. We will see what´s the story here in few days-at the moment it is what we wanted to try because stay in New Zealand without house on beach and without experience with kiwi would not be dandy...We are still going on trips to vulcanos, waterfalls or hills, sometimes we go to swimming pool-because water outside is really cold, sometimes we play the cards or meet some new people...trying to keep things easy and relax as it is in this country-sometimes too much, too easygoing but we wanted to get to know it so we are:o). And that was the story of October, we will be back with you during November...So enjoy your time, have a nice days and positive mood and let us know how are you-we need some information about our friends from the rest of the world.

První Zélandská storry

Nevím proč, ale vždycky jsem si myslel, že ze Soulu na Nový Zéland už je to kousek a ono ejhle, optický klam. Vzdálenost je větší než Praha-Soul a let trval ještě o necelou hodinku déle. No nápad s několikadenní zastávkou v Soulu, byla rozhodně správná trefa, Kuba obě cesty naspal cca po 1 hodině a ti co to letí na jeden zátah mají náš obdiv. Nad Tichým oceánem jsme zažili pár větších turbulencí, ale vše proběhlo hladce. Na letišti nám srdečně popřáli příjemný pobyt, protože narozdíl od našich asijských spolucestujících jsme uměli alespoň aglicky pozdravit a měli podepsané pasy. U východu si nás vyzvedla Lucka s Jasonem-kiwiman, přivítal nás asi 15 stupňový rozdíl oproti Soulu směrem dolů a nabrali jsme kurz Glenfield - North Shore - Auckland. Cesta vedla napříč celým městem, během jízdy probíhaly seznamovací hovory, povídaly se dojmy z letu a my zaostřovali první pohledy na město. Na to nám stačily z celé jízdy zhruba 3 minuty, protože Auckland je spíš jako shluk 1000 Malých Svatoňovic na obrovské rozloze, z jedné strany na druhou cca 50km a jen samotné centrum připomíná velkoměsto čítající přes milion obyvatel. V tomto městě všichni žijí v rodinných domcích, nejsou tu žádná sídliště, obytné domy vyšší než 2 patra jsou vzácností, v porovnání se Soulem neskutečný kontrast. Lucka s Jasonem nás ubytovali ve svém 2+kk v přízemí rodinného domku, ale hned nám oznámili, že příští týden se budeme stěhovat o ulici dál, protože staroušci nad nimi dupou a budí je. Další den ráno jsme začali vyřizovat nejnutnější úřední záležitosti, mapovali jsme terén v okolí bydliště a zjišťovali možnosti práce a vyžití. Snažili jsme se v začátcích čerpat co nejvíce informací od našich spolubydlících, ale většina rad od Lucky se ve finále ukázala být zcela mimo a zcestná, jak ta holka tady může tak dlouho už fungovat...nejspíš jen díky Jasonovi:-). Začali jsme obcházet a objíždět s našimi životopisy potencionální zaměstnavatele, nástěnky s inzeráty, internetové kavárny a hledat v místních novinách. Denně jsme tak nachodili i 10 km a další najezdili autobusy. To se v Aucklandu začalo při jeho rozloze ukazovat jako největší slabina, tady se bez auta prostě neobejdete. Veřejná doprava je zajišťována v celém městě jen autobusy několika různých společností. Ceny se u nich liší i o polovinu, ale zorientovat se v nich nemáte šanci, protože nejsou nikde zveřejněny a cenu jízdenky vždy stanovil až řidič při prodeji, obvykle podle toho, jak intenzivně jsme se usmívali. Taky jízdní řády, trasy a zastávky jsou značeny dosti skromně, neustálé vyptávání na trasu busu, hledání správné zastávky apod. tak byly naší častou činností a velkou ztrátou času. Rozhodli jsme proto o prioritě č. 2, koupi auta. Kvůli práci jsme postupně obešli spoustu institucí, firem a pracovních agentur, práce se na první pohled zdálo být dost, ale na druhý začalo být vidět taky dost zájemců. Naráželi jsme i na první rysy zélandské mentality, nejdřív to šlo, říkali jsme si, že jsou takoví pohodáři, ale postupem času nám začali připadat až mírně nahlouplí - většina jen těžko chápala, že Verunka může mít ve 24 letech již hotovou univerzitu a nejspíš ji podezírali z nekalé úpravy životopisu, někteří si nebyli schopni ani spočítat kolik má roků, padaly cifry jako 26, vyptávali se zda by přišla do práce i na Vánoce, kdyby připadly na víkend a za zády jim visel velký kalendář kde byly Vánoce jasně vyznačeny na čtvrtek, někde se vstupní dotazníky skládaly ze 4 listů podrobných dotazů, jinde z jednoho kde bylo šest matematických příkladů typu 4x6, 7,6+3,2:-) Tradicí se staly věty "zítra vám zavoláme", případně "pozveme si vás na pohovor" a následné ticho po pěšině. Stěhování do nového domu proběhlo rychle a hladce, tady lidi nic moc nestěhují, většinou vše koupí nové, my jsme tak vyfasovali singl nafukovací matraci, takže jsme se mohli (museli) každou noc tulit:-) Spolu s novým domem do naší sestavy přibyli na týden 4 Jasonovi kamarádi z Chille, super lidičky mnohem bližší našemu smýšlení než Zélanďani, takže na pár dní osádka domu čítala 8 hlav a bylo veseleji. My jsme dál pokračovali v naší každodenní činnosti okolo shánění práce a mapování Aucklandu, ale postupně jsme zjišťovali, i když se začaly rýsovat nějaké joby, že Auckland není právě ten Zéland, kvůli kterému jsme sem jeli. Ani životní styl Lucky a Jasona nebyl tomu našemu příliš blízký, nevykouříme 2 krabičky denně, nepijeme pivo jako čaj atd. Mezitím jsme si pořídili nového člena výpravy - Subaru Legacy 2.0 Turbo 4WD v kombíku. Sice si papne kolem 10L na sto km, ale jeho trvalý náhon na všechny čtyři se na místních hliněných a šotolinových cestách rozhodně hodí a spotřebu nám vynahrazují hlavně místní ceny benzínu, který stojí v přepočtu cca 19Kč/L. Velmi dobré přátele jsme si našli v Karlovi a Šárce, dvou Češích, kteří cestovali několik měsíců na jižním ostrově a dorazili do Aucklandu 3 dny po nás. Perfektně jsme si sedli a trávli spolu prakticky každý den většinu volného času, podnikali víkendové výlety (fota jsou už teď a zážitky z nich popíšeme příště), degustovali místní vína a vymýšleli jak se na Zélandu uchytit. Práce se po dvou týdnech začaly nabízet, ale to už jsme cítili, že ve vesnici zvané Auckland nechceme čas trávit, i když by byl převážně pracovní a bylo to jen na pár měsíců, tak ale zase na druhou stranu, když už by měl člověk od rána do večera makat, tak se chce alespoň potom na chvíli cítit dobře a hezky. Stěhujeme se tedy o 250 km směr jih, k moři na východní pobřeží do městečka Papamoa... Foto říjen Zéland

Our 5 days stopover in Seoul :o)

Photos

We landed in Seoul after 11 hours on plane from Prague. The flight with Korean Air was fine-full of care, drinks, food-some quite strange e.g. rice with green tea, but why not :o)...The only trouble were Kuba´s too long limbs, he wasn´t able to fall asleep, because the space around was too small. First moments in South Korea were like "Are we really here?" and few seconds later we were sure. Yes, we are. Nobody understood our english, everybody on the other side had slant eyes, our mobiles didn´t work because of different frequencies, all the signs written in funny korean language and lots of more:o). We took the bus to the City centre, where we had booked the hostel before. Soul has more than 10mil. inhabitants and we (thanks excellent advice of one friend) found accomodation        5 minutes from Old Royal Palace Myeongjeongjeon and another       5 min. from Old river Cheyonggyecheon, Markets, etc. On the way to hostel we were accompanying by one good man, who showed us the building.  Korean people are generally very willing and ready to please, the only barrier was language. You have to draw everything, use your body, mimicry, etc. to find out what´s the opening hours of some shop:o). Our room in Guest House was very tiny and the window had only 10x15 cm, you can see it on the pictures, but we had a room. We were confused with the time change so every night full of energy and most of the days sleepy but too curious to sleep. Seoul is really impressive city, at the first glance you thing "Ok, I am gonna to be lost, too big, too colonised, too complicated.", but don´t worry at all. Everything has it´s own system, subway has 8 lines but perfectly described in their language as well as in english. All tour guides have photos of places of interest with punctual description of ways, exits and time. We got every answers to our questions without asking and never got lost. Our days were full of fascination and when we were tired from city it was ´only´ one hour by subway towards periphery with beautiful parks and possible tracks to rocks with view points to country. Prices were lower than we expected-admission to Royal Palace 1.000Won-1USD, traditional dinner 7.000Won, Korean jersey 10.000Won, so you can afford lots of good and new unknown things. Cass is considered as a good beer and we had in our minds that the worst beer is no beer, their food is crazy burning your mouth and made us crying all the time...We felt and we were very different, especial Verca´s blond hair and blue eyes were at the centre of attention all the time, sometimes it was fun but sometimes exhausting, all the children pulling their parent´s jacket and point with little fingers towards us :o). We can recommend Soul to everybody, it was nice, well organised, interesting, friendly and exciting. Whether you decide to go or not and have some questions, don´t hesitate and write us:o) That´s all for now, we fly to NZ....