Zastaveníčko pod ledovcem Franz Josef

Pro ty, kteří to už ví, i pro ty, kteří se to právě dovídají, přinášíme něco o tom, jak se to stalo, že už jsme skoro dva týdny na jednom místě a to jsme psali, že cestujeme! Semlelo se to stejným způsobem, jak doposud funguje celé naše cestování...nic neřešit + náhoda = pohoda:-) Prášili jsme to z Hokitiky natěšení k horám s plánem navštívit ledovce Franz Josef a Fox, projít si tu pár treků, což mělo vyjít asi na 5 dnů. První na ráně byl Franz Josef, turistické středisko chlubící se jedním z posledních rostoucích ledovců na světě. Jeho vrchol je ve výšce kolem 3000m.n.m. a odtud stéká několik kilometrů do údolí, kde končí pouhých 250m.n.m. mezi zelenými svahy kapradin a husté džungle, pár kilometrů od pláží Tazmánského moře. Hned po příjezdu vedla naše cesta přímo k němu a svou krásou i obrovitostí nás nadchl. Prozkoumali jsme pak pár okolních treků a rozhodli se přespat do druhého dne, protože stále bylo co k vidění a chození. Středisko Franz Josef leží 4 km od konce ledovce a je to spíš shluk mnoha hotelů, motelů a restaurací kolem jedné silnice. Prostě byla to kdysi díra s ledovcem a teď je to ukázková továrna na turisty s ledovcem. Na školení by tu měl jet každý studnet hotelovky, který to chce někam dotáhnout, protože tady turista dostane, samozřejmě za přiměřený obnos vše, na co si vzpomene. Pěšky se tu chodí jenom k ledovci, na něj se zásadně lítá. Při hezkém počasí Franz Josef připomíná spíše bitevní zónu s neustále tam a zpátky poletujícími asi 6ti vrtulníky. Po přenocování jsme vyrazili na nejdelší místní trek, který nás nenadchnul ani trochu. Toužili jsme vykročit do hor, ohmatat si sníh a led, rozhlédnout se po kraji a místo toho jsme se drali promáčeným tunelem vystříhaných kapradin, s viditelností 1m kolem dokola, s výhledy 00 nic a přístupem do hor pouze ze vzduchu. Kdyby každý vrtulník co nese turisty dohodil na horské boudy krabici sušenek nebo něco k snědku dalo by se uvažovat i o vícedenních výletech, takhle kalkulujete s boudou, co je ráda, že stojí, k dispozici máte patrovou postel bez ničeho, vodu co naprší než uschne a zaplatíte kolem 30ti dolarů za noc. Takže jsme to před vrcholem otočili a sjeli dokoupit zásoby s úmyslem přesunout se do Foxe. V supermarketu jsme dali řeč s jedním Čechem co tu pracuje, na nástěnce jsme zahlídli inzerát, že některý z motelů přijme pracovníky a krom platu nabízí i ubytování. Ne že by se nám chtělo moc pracovat, ale chtěli jsme pro časy budoucí očíhnout, jak je to s prací v takovýchto oblastech, ať víme kam pak směřovat. V inzerujícím motelu bylo už plno, ale ochotně nám doporučili dalších několik míst, kde prý hledají. Funguje to tu na tomto pricipu všude, všichni provozovatelé hotelů se dobře znají, sice jsou konkurence, ale o byznysu se údajně nikdy nebaví a zaměstnance si ochotně dohazují navzájem. Tak jsme navštívili ještě jeden, stejná situace a ve třetím nám nabídli, že hned ráno můžeme nastoupit, jako uklízeči pokojů. Což nás mírně zaskočilo, vzhledem k tomu, že jsme šli spíš jen na výzvědy:-) Ale argumenty pro byly jasné, jen 4 hodiny práce dopoledne, bydlení za hubičku, krásná příroda okolo stvořená pro výlety, pití v hospodách a horké bazény přes cestu za poloviční cenu pro místní pracovníky a navrch solidní výdělek...plácli jsme si na 14 dní. Dnes téměř končí ten 14. a až na deštivé počasí, které tu panuje, vše dopadlo nejlíp jak mohlo. Načasování bylo taky trefné, protože jsme si tu počkali na našeho francouzského kamaráda Vincenta, který hned od našeho odjezdu vyhrožoval, že na dovolenou přiletí za námi na Zéland a tento týden výhružku splnil:-) Z našich zaměstnavatelů Ann a Richarda se vyklubali ohromně vstřícní lidé, popučovali nám vše, co nám na očích viděli, od ručníků přes deštník až po kola a my je za to krmili ovocnými koláčky a českými perníky:o) Krom uklízení v motelu jsme si semtam dali pár hodinek navíc zahradničení okolo, takže jsme si ještě přilepšili, zušlechtili kousek džungle, ze které vznikl ladný, k fotografování příhodný kout a naši šéfové nás od prvních dnů začali chodit zhruba 2x denně přemlouvat, jestli nechceme zůstat až do konce sezóny tedy do konce dubna. To jsme pokaždé s vřelými díky odmítli, protože počasí na na jižním ostrově na naše cestovatelské plány nepočká a ještě před sebou máme kus cesty. Byly to pohodové dva týdny s milými lidmi, protkané provazy vody, které padaly 10 ze 14ti dnů vkuse, výlety za sněhem a ledem, mořem, lagunou či horkými bazénky. Dva týdny kdy jsme snědli spoustu výborných koláčků, které Verunka mohla zase kouzlit, když jsme měli troubu, vypulírovali jsme Hermana a se sprchováním nás samotných jsme to nepřeháněli, ať nejsme před další tour příliš zhýčkaní:-) Už zítra odstartuje pokračování naší cesty směr jih, bohatší na 2 týdny o dalšího člena výpravy...Pár obrázků z života pod ledovcem a výletů okolo něj jste už viděli v únorovém albu a zbytek přinášíme tady ve spešl albu Franz Josef.

3 tísíce kilometrů směr jih...

tolik už máme v zádech od 25. ledna, kdy v Aucklandu prohrábla Hermanova zadní kola, nás to zatlačilo do sedaček, vyžehlilo vrásky a vyrazili jsme objevovat to, o čem jsme každý den snili pod kiwi stromy. Hlavním cílem byl jižní ostrov, ale cesta k němu vedla přes pár míst severního, která jsme nemohli minout. Krásná příroda, ale narozdíl od jižního, ještě stále s dostatkem civilizace, také přesně vyhovovala našim raně pionýrským zkušenostem. První zastaveníčko proběhlo na poloostrově Coromandel, kde nás v druhém domě na kolečkách doprovázeli ještě spolucestovatelé Kája se Šárkou. Vyšlápli jsme na horu Pinnacles, omrknout obří Kauri stromy, z nichž maorové tesali své válečné kanoe. Po cestě jsme míjeli vysoký vodopád, takže překvapením dne se stal těsně pod vrcholem v místní říčce úhoř, který ladnými pohyby obhlížel svůj rajón tak vznešeně, že by ho snad ani Kuba nesnědl. Na Coromandelu jsme stihli ještě bělavé Cathedral útesy, koupačku na Hahei pláži a školení od racků jak to v divočině chodí. Cestou jsme se zastavili v bývalém bydlišti v Papamoa pozdravit Moniku s Jindrou a frčeli do oblasti Taupo. Nejaktivnější sopečné oblasti vévodí největší stejnojmenné jezero Zélandu a štíty aktivních sopek masívu Tongariro. Z jezera vytéká křišťálově čistá řeka Waikato, na které nelze vynechat divoké Huka vodopády a ani koupel v ní, kde vidíte 3m na dno jak přes sklo. Hlavním cílem v oblasti pro nás byl 8hodinový přechod Tongarira. Masív je tvořen několika dosud aktivními sopkami, jejichž štíty sahají téměř do 3 tisíc m.n.m. a zdobí je nespočet kráterů různých barev, modrá jezera a v nejvyšších polohách celoročně bohatá sněhová pokrývka. Druhý den ráno se definitivně rozdělily naše cesty s Kájou a Šárkou, kterým už zbývalo posledních pár dní pobytu a zamířili zpět k severu. S kratšími zastávkami jsme sjeli až do hlavního města Welingtonu, odkud vyplouvají trajekty mezi severním ostrovem a jižákem. Město na nás příjemně zapůsobilo svým bohatým kulturním životem i vzhledem. Rozkládá se ve svazích mnoha kopců lemujících velký záliv. Hermana jsme na místním vrakáči dovybavili za pár babek pátým kolem, novými stěrači a zbytek dvoudeního pobytu prožili v útrobách národního muzea, které nám učarovalo. Na čtyřech patrech jsme se dověděli vše nejen o Zélandu a pokud bychom chtěli projít, vyzkoušet a prozkoumat vše, co se nabízelo, sotva by k tomu stačil týden. Po pár hodinách na trajektu v nečekaně velkých vlnách jsme zdárně přistáli v Pictonu, vstupní bráně jižáku. Dali jsme tu pár hodinek oddech a začali se pomalu rozhlížet v novém světě. Na jižním ostrově se všude tyčí již kousek od pobřeží vysoké hory, žije tu jen sotva 1/4 obyvatel, takže některá města z mapy tvoří v realitě jen pár domků v zatáčce, příroda je divočejší, svéraznější a počasí se tu chová nevyzpytatelně. Vede tu jedna hlavní silnice kolem ostrova a z ní pár odboček do stran, takže cestovatel je tu postaven jen před volbu, kterým směrem ostrov objet. My jsme nabrali kurz proti směru hodinových ručiček, tak abychom včas projeli horské oblasti dokud bude vládnout teplé letní počasí, což i tak znamená kolem hor do 20ti stupňů a déšť ne každý den, ale obden. Nahoře naše cesta a zastaveníčka většinou směřovala k plážím, zátokám a různým přírodním zajmavostem. Koupali jsme se nazí v liduprázdných azurově modrých zátokách Okiwi, bořili se v bělostných písečných dunách pláže Wharariki, na které nás vítal náš první tuleň v životě ve volné přírodě, jen si lenošil v chládku jeskyně a odháněl ploutví mouchy. Zkusili jsem vodu z prameniště nejčistší vody na světě - Pupu prameny, které vystupují na povrch po dlouhé cestě písčitým podkladem z obrovských přírodních podzemních rezervoárů v horách. Přímo u pramenů vidíte skrz několik metrů každý kamínek, rostlinku na pestrobarevném dně a vše stráží půlmetroví pstruzi. Po 14 dnech na cestách jsme se poprvé na jeden den uhnízdili v městečku Motueka v hostelu, zmobilizovat síly a materiální zázemí. Osprchovaní, s uklizeným Hermanem a zásobami palačinek jsme vyrazili dál trošku do vnitrozemí k Nelsonovým jezerům, kde se Kubík úspěšně komplet dolil při snídani kakaem a pak už šlo vše jak po másle. V Murchisonu a jeho okolí jsme stihli omrknout místní lidové muzeum, okoupali se na vodopádech, které vznikly zemským zlomem při zemětřesení teprve před 90ti lety, pohoupali se na nejdelším lanovém mostě na Zélandu, prolezli pár jeskyní uprostřed pralesa v oblasti Oparara, kde si Verunka narazila zadek po uklouznutí na zákeřném šutru a ve Westportu omrkli celou kolonii tuleňů. Ty jsme zrovna zastihli s mláďaty, které na našich tvářích i v deštivém studeném dni vykouzlily nespočet úsměvů. Ten den jsme v dešti ještě navštívili hříčku přírody v podobě Palačinkových útesů, do kterých bušilo rozbouřené moře nevídanou silou. Přes největší město západního pobřeží Greymouth jsme druhý den dorazili do městečka Shantytown-repliky zlatokopeckého města z dob kolem roku 1870. Vyřádili jsme se tu celý den, zkoušeli jak dokáže takové časy zachytit náš foťák, svezli se parní mašinkou a "zlatým hřebem" bylo učení rýžování zlata, ze kterého jsme si pár zrníček i odvezli. Pak už jenom dva dny v pohodovém plážovém městečku Hokitika, kde jsme na vlastní oči spatřili živého kiwiho! Nezapomenutelné stvoření, které vás na první pohled okouzlí. V Hokitice se na jedné straně snoubí pláž s krásným západem slunce a na druhé vysoké kopce s jezery, všude vládne pohodová atmosféra kaváren a šperkařských dílen. Odtud už vedla cesta přímo k našemu hlavnímu cíli, u kterého si užíváme tyto dny, vysokým štítům zélandských Alp s ledovci. Nejobdivovanější z nich, Franz Josef, je po cestě ze severu první zastávkou. Ledový jazyk z výšek nad 3000m.n.m. teče až do zelených údolí jen 250m.n.m. a pár kilometrů od mořských břehů. Náhoda tomu chtěla, že se na tuhle přírodní nádheru díváme už víc než týden a ráno ji uvidíme zas, ale o tom vám napíšeme něco málo příště. Příroda je na jižním ostrově tak bohatá a rozmanitá, že není v našich silách vidět a vám ukázat všechno, ale co jsme zatím viděli, na co jsme narazili a co nás potkalo omrkněte tady na fotkách.

Cestování s velkým C

Po návratu z Fidži na Nový Zéland jsme potřebovali několik dní, které jsme neměli zaopatřené žádným azylem. Po pár minutách smskování s bývalou kiwi parťačkou jsme se ocitli v bytečku u indických kluků, které jsme nikdy před tím neviděli. Opět jsme se během prvních momentů začali cítit velice vítaní a bylo snadné pochopit, že je pro ně role hostitele čest a svého návštěvníka akceptují do života tak, jak zrovna leží a běží. Neprobíhá žádné extra chystání a čančání, poskytnou a sdílejí s vámi vše, co mají k dispozici a vytvoří vám místo, ve kterém se cítíte jako právoplatný člen posádky. Povečeřeli jsme na zemi placky zvané capaty (voda, mouka), povykládali si o životě a nad ránem zalehli. Výměna auta byla prvotřídní ukázkou evropské spolupráce. Na jednom místě my prodávajíce auto švýcarům a němka prodávající auto nám, vše včetně papírů bylo vyřízené zhruba za 60 minut. Z tržiště automobilů jsme se tedy vraceli dodávkou jménem Herman a po pár hodinách lechtání hadrem jsme vyrazili na cesty. Mířili jsme směr Coromandel a společnost nám dělal Kája se Šárkou v jejich pojízdném domečku. Místa, která jsme v prvních dnech viděli, jsme vám již odhalili na fotkách, teď vám přinášíme sondu do života v dodávce. Nedá se začít jinak, než že je parádní. Vše máte po ruce, nejvíc místa zabírá lože, pod ním je vše, co vlastníte a vpředu kromě nás a Neposedy (chlupatý hlídač) kupa map a průvodců. Jak vás popadne hlad, tak zastavíte, vytáhnete plynový vařič, hrnec a co se v tašce najde. O mléčných výrobcích aj. pochoutkách, které nejsou stavěné na teploty kolem 40C si necháte jen zdát a berete co je. Kuchtíte s vždy jiným a vždy krásným výhledem, rozhodíte deku, talíře a než se vrátíte s čajem, zjistíte, že vám půlku bašty sežral racek a tak jste pro příště moudřejší. Když začne padat sluníčko z nebe a únava na vaše ramena, pomyslíte na sprchu a tuhle myšlenku pošlete vzápětí do věčných lovišť. Poohlédnete se po řece, moři, jezeře a když není v dohledu, vezmete kanystr a věnujete pár litrů jeden druhému. Vodu čerpáme všude, kde nevisí cedulka "Nepitná", tedy na parkovištích, pumpách, v obchodech atd. Prekérní situace nastává když musíte naplnit 10l kanystr vodou z 10cm kohoutku v malém umyvadle hrníčkem, to se pak někdy stane, že opouštíte místo procházeje kolem řady lidí s nohama křížem a děláte, že ta červená 10l věc ve vaší ruce není vůbec vaše a už vůbec jste do ní nenabrali vodu:o). Velice dobrou službu obzvlášť za deště, který není dost silný na osprchování udělají vlhčené kapesníčky a čištění zubů zvládáte levou zadní z okýnka. Jen když fouká silný vítr, musíte se snažit, abyste neměli pastu zpět v autě:o). Pokud vás zavolá příroda, běžíte za nejbližší keř nebo využijete veřejných toalet, které jsou k nalezení v každém i menším městečku. Na noc zaparkujete téměř kdekoliv, hlavně nenápadně. Někdy je to uprostřed města a svitu pouličních lamp se bráníte záclonkami a karimatkou, jindy je to uprostřed džungle a to vám pak za okny zní nejrůznější ptačí zpěvy, co jste slýchávali pouze v pavilonech deštných pralesů v zoo. Všechno je tak snadné a základní až se to někdy zdá neuvěřitelné, žijeme a užíváme si na 2x3,5 metrech, což je obzvlášť s ohledem na rozměry Kubíka ťip ťop. Někdy se k nám na noc vměstná zhruba 100 komárů a to bez přehánění. Zjistili jsme, jak hrubě jsme je podcenili, když jsme mysleli, že nás za zavřenými dveřmi nenajdou. Najdou. Vzadu je štěrbina, kterou proletí a než se nadějete je jich tolik, že mastíte 3 i 4 jednou ranou. Potom kapitulujete a natáhnete příkrývku po uši s nadějí, že vás to bzučení uspí a oni si vás nevšimnou. Po ránu spočítáte štípance a vysmějete se jim do očí, protože takoví chudáčci nemají s komárama na Fidži srovnání a vám se ani neudělají štípance, jen tečky. Pošlete je všechny okny a dveřmi ven. Při pohledu pod sedadlo na tašku se špínou zjistíte, že jste na cestách už docela dlouho a je třeba vyprat, takže naberete vodu do kbelíku, přihřejete a jde se na věc. Co se týče plánování, tak to nás někdy chytne a koumáme, co vše chceme vidět, kudy a kam za tím musíme jet apod., nakonec většinou rozhoduje počasí. Zjistili jsme při jednom krásně naplánovaném výletu, který se nakonec nekonal, že kdybychom si přilepili nohy na strop izolepou a 5 dní nevylezli z auta, vůbec nic by se nestalo, nezměnilo, neuteklo ani nerozzlobilo, takže proplouváme dál a improvizujeme jak nálada zavelí a okolnosti dovolí.

Krapet dobrodružné, ale krásné Fiji no. 2

Do Savu Savu jsme dorazili v časných ranních hodinách, takže ještě za pološera nás na terase spícího domu vítal hostitel Ben. Ten pracuje jako hasič a jeho žena Sara se stará o nedaleký plážový dům jedné australské rodiny. Stále se nad námi držely deštivé mraky, takže první dny jsme jen prozkoumali okolí domu a malého městečka, které bylo zasazené do malebného zálivu mezi palmovými kopci. Jako v celé zemi, i tady jsme si při všech vycházkách museli dávat pozor na volně pobíhající psy, kteří nevypadali zrovna přátelsky a důvěryhodně. Když se počasí začalo lepšit, namířili jsme si to na výlet do vesnice Nabalebale, kde žila Benova dcera s rodinou. Odjeli jsme busem, který měl spíš zamířit do kovošrotu, než na další služební štaci. Všechny kopečky byly úspěšně zdolány převodovým stupněm 1, polohluší a nasycení naftovými výpary jsme vystoupili na okraji vesnice. Omrkli jsme, jak místní děti řádí v rozvodněné hnědé řece a po krátké návštěvě Benovy dcery jsme se vydali po silnici do hor. Asi po kilometru pěší chůze nám Ben předvedl jak se chodí na tůry na Fidži, pískl na kolemjedoucí auto a zbytek cesty jsme se vezli na jeho korbě. Na vršku se nám naskytl krásný pohled na vrcholky pralesem porostlých hor, dole na říčíní údolí porostlé palmami a kousek mořského pobřeží. Stezka pralesem, na kterou jsme mířili, byla bohužel pro záplavy uzavřena, tak jsme dolů šlapali opět po silnici, ale i ta nám nabídla spoustu krásných výhledů do kraje a u příkopu objev obrovské jedovaté stonožky, naštěstí pár dní po smrti. Počasí se začalo nadobro umoudřovat, takže následující dny došlo na koupání a mořské radovánky, jako návštěvu Modré laguny a plavbu na kajacích. U Modré laguny se Verunce poštěstilo najít poklad mezi mušlemi, který identifikovala, dle svých znalostí z gymplu, jako Zavinutce tygrovaného, což později potvrdil internet:-) Úspěšně jsme se tady všichni připekli, protože na Fidži slunce prostě opaluje i přes mraky. Na kajaky jsme se vydali ve dvojicích, z nichž každá vyfasovala jeden singl kajak, což bylo v naší dvojici, především díky Kubové váze, malilinko znát. Půlka kajaku občas plula pod hladinou a hrála si na ponorku, dovnitř se hrnula voda a předveli jsme i pár ukázkových eskymáků:-) Podařilo se nám při nich ztratit lůj na rty a šnorchl, ale ani to nepřebilo zážitky z podvodního světa, který hrál všemi barvami a tvary korálů, ryb, hvězdic a ostatních obyvatel. Slunné počasí a přítomnost pračky rozhodly o velkém praní, které již po deštivém období, kdy se nedalo nic sušit, muselo nutně přijít. Holky praly, kluci věšeli, sluníčko sušilo, ale nebylo by to Fidži, aby nepřichystalo drobná překvapení. První byl zelený řasami obrostlý buben pračky, který se holkám podařilo jakž takž vyčistit. Když jsme si mysleli, že se Verunce třepou ruce nervozitou z prvního praní v pračce na Fidži, přišlo další, v podobě probíjející elektřiny. K tomu ještě pár drobných závad, jako nefungující ždímání a to už byla parketa pro Káju, který si s tím vším poradil a pračku dal dokupy, možná si otevře na Fidži servis:-) Naši hostitelé nás pak pozvali společně s nimi navštívit, pro turistu ojedinělou věc, svatební hostinu dcery sousedů. Později se ukázalo, že šlo spíše o hostinu zásnubní. Ochutnali jsme nejrůznější rozmanitá jídla a pochutiny od různě upravených ryb, masa, ovocí a moučníků. Tady jsme se dozvěděli spoustu zajímavých, někdy pro Evropana nepochopitelných věcí, které ale na Fidži tak fungují a všichni je tam tak berou. Nastávající ženich sloužil v Britské armádě na základně v Neměcku, s nevěstou se viděl 2x, seznámili se přes internet a při druhém setkání mu ji rodiče na jeho dotázání dali, což musí dcera respektovat, i když se vdávat ještě nechtěla a uspořádali zmíněnou oslavu, jiný kraj, jiný mrav....Pro nejisté počasí a způsoby dopravy jsme ze Savu Savu odcestovali zpět do Lautoky k Jeanovi již pár dní před odletem. Ze zpáteční plavby si Verunka dovezla do Lautoky ukázkovou hnisavou angínu a Kuba zažívací problém s teplotou kolem 38,5. To měl z toho, že musel pořád všude všechno ochutnávat a každého Fidži jídla se nafutroval, jak kdyby ho už nikdy neměl ochutnat:-) K Jeanovi jsme se vraceli už jak domů a dle toho se nám dostalo také péče, kdy se o marody starali jak o vlastní. Verunce na krk věšeli zlaté řetízky, které měly odehnat bolest, pila vodu s cukrem a citróny a Kubovi pár sklenek mléka s citrónem žaludek i horečku uklidnilo během 48 hodin. Verunka nakonec indickou léčbu doplnila antibiotiky a do odjezdu se dala dokupy. Kája se Šárkou zatím navštívili v okolí co se dalo. Poslední dny a večery jsme trávili společnými debatami a hrami, vědomi si toho, že odjezd se blíží a nikoho tato představa moc netěší. Verunka hned v prvních dnech na Fidži dostala od Jeana důvěrnou přezdívku Pinky a nikdo jí od té doby jinak neřekl, Kája se stal místním nejpopulárnějším fotografem a ulice Field 4O Road se stala naším skoro domovem. Žili jsme v domě kde kromě lidí bydlí ještěrky, švábi, pavouci, mravenci, z nekonečného vlhka a horka se naše evropská kůže občas obohatila o nějaké pupínky, bylo nám špatně z kokosového mléka a některým z plavby, štěkali na nás psi i taxikáři, usínali jsme v kapkách potu s komáry po boku, se slzami v očích jsme polykali pálivá jídla abychom neurazili, ale to ostatní co jsme viděli, zažili, slyšeli a hlavně lidé, které jsme u toho poznali a jsou teď našimi přátely, to strčí hravě do kapsy jako nic! Už na letišti je vám po tom všem a všech smutno, tak snad zase jednou řekneme "Bula Fidži" :-)

Poslední lednový týden zpět na NZ

I přesto, že vám ještě dlužíme druhou část článku o Fidži, už jsme tu s krátkým příspěvkem o našem návratu na Nový Zéland, který probíhal ve znamení výměny autíčka a spřádání plánů. Naše auto kiwi sadů jsme na car fair vyměnili za dodávku jménem Herman. Je to Mitsubishi L300, ale co hlavně sympaťák s duší cestovatele a zkušenostmi s místním tereném. Dali jsme ho po nákupu do pucu, vyčistili koberečky, vyprali záclonky, přešroubovali pelech, nabalili krabicemi všech druhů a velikostí a vyrazili z Aucklandu směr Coromandel. O tom, kde jsme se brouzdali vodou, lopotili v horách, cachtali v moři či plahočili po sopkách v oblasti Taupa vám hodně prozradí naše fotoalbum.

Krapet dobrodružné, ale krásné Fiji no.1

Na Fiji jsme nakonec odletěli ve čtyřčlenné sestavě společně s Kájou a Šárkou. Ubytování jsme měli domluvené ve třech místních rodínách na různých místech-Lautoka, Raki Raki, Savu Savu, na dvou hlavních ostrovech Viti Levu a Vanua Levu. Po přistání v Nadi nás přivítalo opravdu tropické počasí - ve 20:00h se teplota blížila 30C a vlhkost 80%. Obdobné počasí je tu standart, teploty totiž neklesají ani v noci pod 26C a když jsme se s obyvateli bavili o extrémních teplotách, nejnižší teploty pamatují kolem 20C. Před halou již čekal náš první poskytovatel přístřeší Jean se ženou Geetou a nabrali jsme směr Lautoka. Trasa vedla po hlavní silniční tepně soustroví, která se podobala ementálu a jen zřídka bylo možné zařadit "až" 4. rychlostní stupeň. Na otázku, po které straně se na Fiji jezdí, Jean odvětil, po té, kde nejsou díry:o) U Jeana doma už čekala společná seznamovací večeře a pak pokoje. Každý pár dostal jednu místnost a domácí si lehli na rohoži do společné místnosti na podlahu. Během večeře i tímto rozmístěním osob ve skromném domku nám jasně dali najevo, u koho jsme se ocitli, ale to už znáte z předchozího článku... Druhý den jsme vyrazili na průzkum města Lautoka. Po hlavním městě Suva 2. největší na Fiji, hlavní centrum cukrotřtinového průmyslu, který je společně s turismem největším zdrojem příjmů země. Naše zraky jen kmitaly ze strany na stranu, téměř vše bylo jiné, nebo nikdy neviděné. Kolemjdoucí lidé, oblečení ve výlohách, zdánlivě chaotický provoz na ulicích, zboží v obchodech atd. To byla kapitola sama pro sebe, jogurty téměř k nesehnání, v elektronice chabý výběr zastaralých modelů neznámých značek a všude neuvěřitelné ceny. Ty se pohybovaly u všeho v přepočtu ještě mírně nad našimi a v poměru k průměrnému výdělku, který dělá na Fiji kolem 15Kč na hodinu a nedostane se přes něj drtivá většina místních obyvatel, jsou pro ně opravdu závratné. Jediným místem, kde byl výběr nepředstavitelně bohatý, bylo místní tržiště. Najít se tu daly všechny druhy ovoce, zeleniny a koření, co tropický pás nabízí. Některé nám do té doby neznámé, Kasawa, Dalo, Kumara, Paw-paw, Breadfruit a všechny tak dobré. Pulty hrály pestrými barvami, vše bylo nádherně čerstvé a vzduch sytily exotické vůně. Sympatické nám byly i smluvní ceny, kdy jste si mohli koupit půlku už oloupaného, toho nejsladšího, ráno ze stromu utrženého ananasu asi za 5Kč. Smlouvat na ceně se vyplatilo všude, nejvíc v taxíku, v obchodech s oblečením a dokonce i v elektru. Naši dopravu občas obstarával Jean a po většinu času taxíky, což tady představovalo každé druhé auto, některé označené, některé neoznačené, prostě když jste viděli jet auto jen se řidičem, stačilo mávnout a většinou jste neminuli. Pak si ještě hned ze začátku ujasnit cenu, ať vás na konci nečeká nemilé překvapení a už frčíte autíčkem povětšinou japonské výroby ve zuboženém stavu. I to je ale lepší, než místní hromadná doprava, ztělesněná autobusy, jejichž datum výroby spadá někde do období křídy, okna zastávají vyřezané díry, za deště funkci skla supluje igelitová plachta, výfuk za 5 minut jízdy vypustí to, co vaše auto za rok, vystupování oznamuje řidiči zvoneček nad hlavou, od kterého vede provázek po celé délce autobusu a i tak jsou tyto pojízdné archy stále plné. U Jeana a Geety jsme trávili dle plánu první týden pobytu, v domě se hned od začátku vytvořila vřele přátelská aura, kterou při vaření dotvářelo aroma z vařiče na letecký benzín kerosin, stolovalo se vždy hromadně na rohoži na zemi (krásný zvyk), prádlo se pralo ručně zeleným mýdlem, které se používá také na mytí nádobí a vlastně všeho, prádlo se sušilo v místním klimatu někdy i 3 dny a to vše prokládaly deštivé přeháňky, za lepšího počasí výlety do okolí, hraní pexesa, karet, kostek a každý den hodiny vyprávění a rozličných debat a diskuzí při jídle, po něm, během jeho příprav a až do pozdních nočních hodin. Občas se s náma o dům dělili ještě další běžní nájemníci jako ještěrky, švábi, žáby, pavouci jak dlaň, ale to je tady normální, lidé si jich váží a nezabíjí je, ani nevyhání. Na výletech jsme se koupali v moři, jehož teplota už ani neosvěží, učili plavat členy naší fiji rodinky, kteří celý život žijí u moře, živí se rybařením a přes to neumí plavat, zkoušeli česat kokosáky, obdivovali nakupovali místní módu, navštívili resorty, kde ubytování stojí kolem 5 000Kč na osobu a noc, letní sídlo prezidenta Fiji, kterému jsme vlezli až na schody do obýváku, než na nás někdo zakřičel, že je právě přítomen uuuups, navštívili všechny Jeanovy a Geetiny příbuzné, účastnili se jejich rodinné oslavy, kde holky odzkoušely tradiční indické oblečení, omrkli místní vězení a starobinec, páteční diskovečer v Lautoce, žvýkali jsme čerstvou cukrovou třtinu, pili všudepřítomný tradiční, omamný nápoj Kava, připravovaný smícháním vody s drceným práškem kořene jedné rostliny. Sníst jste tu celkově mohli vše, na co jste dosáhli, nebo co jste dokázali ulovit. Vše tu roste, kvete a zraje nepřetržitě, divoce a bujně, déšť a slunce nedovolí ani na vteřinu přestat, na zahradu si chodíte pro 4 druhy citrónů, lovit suchozemské kraby do trávy atd. Déšť postupně v naší výpravě začal hrát důležitější roli, přeháňky se množily až ke konci týdne ve zprávách zahlásili, že se na Fiji po 9ti letech blíží hurikány. Ty se nakonec proměnily "jen" v cyklóny, ale i tak přinesly 3 dny a noci nepřetržitého deště, jaký si dokážete představit jen z těch nejsilnějších evropských letních průtrží. Postupně se plnily příkopy, na loukách a polích vznikala nová jezera a koryta řek začaly polykat široké okolí podél svých toků. Padající mosty a zaplavené silnice tak prodloužily pobyt v Lautoce o pár dní a změnily další plány, které jsme už kuli pod heslem "suché nás nedostanou". Nebylo možné navštívit domluvené stanoviště v Raki Raki, podnikli jsme tedy plavbu trajektem do Savu Savu. Trajekt to byl malý, docela houpavý, Verunka si vyzkoušela nefalšovanou mořskou nemoc a v průběhu noci jsme občas museli odhánět z našich věcí šváby velké jak palec u nohy:-) Tak si zatím prohlídněte fotky a příště přineseme zbylé fiji zajímavosti...

Náš rodinný žívot na Fiji

Do Nadi jsme přiletěli 2.1.2009, Kája se Šárkou o pár hodin dřív, my se soumrakem. Na letišti nás vyzvedával Jean a jeho žena Geeta, indičtí obyvatelé Fidži ostrova Viti Levu, kteří spolužijí v pronajatém domku společně se 17-ti letou dcerou a 16-ti letým synem. Jean se živí jako taxikář a tak nás všechny naložili do dodávky a vezli směr Lautoka. Muzinkanti v sukních s nástroji všeho druhu, kteří nás vítali v letištní hale, vzduch, který byl tak teplý a vlhký, že nám lepil nozdry a tělo se potilo po celé rozloze kůže, hektolitry dešťovky, které padaly z oblohy, tmavá kůže všech lidí kolem nás a spousta dalšího signalizovalo zcela nové a velice odlišné prostředí země, ve které jsme se chystali strávit 3 týdny. Přivítání bylo velice vřelé a vztahy, které jsme navázali budou hrát hlavní roli v tomhle příběhu. Domek ve kterém jsme strávili 4 slunečné a 6 také povedených ale propršených dnů, byl postavený-poskládaný velice skromně. Uvnitř dva pokoje, minikuchyňka, společenská místnost, záchod a koupelna. Domácí osazenstvo nocovalo celou dobu našeho pobytu ve společenské místnosti, Jean s Geetou na zemi na velké z rostliny pletené rohoži, mládežníci na společném gauči. My jsme každý pár dostali jeden pokoj a přes několikeré neúspěšné přemlouvání jsme se smířili s první zásadou, že host do domu, bůh do domu. Cítili jsme se velice vítaní a už první večer si vyprávěli při společné večeři, sedíce v tureckých posedech na rohoži, nejrůznější příběhy. Ochutnali jsme postupně rozmanité druhy brambor, zeleniny, ovoce, výborných nalovených rybiček, koření pálivého jak čert a rokovali dlouhé hodiny o situaci na Fiji, o podmínkách které určují životní styl, o vládě, která padá a skládá se jak komín z kostek, o cenách, které absolutně neopovídají tamním příjmům, o přírodním bohatství ostrovů, o rodinných vztazích a vazbách, o náboženství, o svatbách, nemocech, radostech a strastech. Po prvních dnech jsme cítili, že jsme se vyskytli v rodině, která nám rychlostí světla přirůstá k srdci a otevírá ho zároveň. Asi nikdy jsme necítili v tak krátké době tolik porozumění, sounáležitosti, vzájemné tolerance a odhodlání pomoci. Poznali jsme, že omezené možnosti, starost o základní k životu nezbytné suroviny, snaha udržet si povolání, ve kterém dostanete 1 dolar čistého na hodinu apod. pomáhají na druhou stranu udržet věci srozumitelné, neboť pro komplikace na další ne životně důležité úrovni není čas, prostor ani finance a tak mnohé řídí příroda a její zákony. Obživa velkého množství rodin je závislá na přízni nebo nepřízni počasí, počasí na síle přílivu či odlivu, odliv či přiliv na momentální fázi měsíce a tak dál, zkrátka všechno souvisí se vším a tedy i to, co člověk ve svém životě udělá, neudělá, měl udělat či radši dělat neměl. Náš fiji "taťka a mamka" se řídí tím, že pokud se věci k člověku v rámci koloběhu vrátí, tak ty dobré jednou a špatné pětkrát tolik. Pohled turisty či měřítko úředníka našich poměrů by hodnotilo tamní situaci slovem chudoba na hranici možnosti uspokojit základní životní potřeby. Pohled ze vnitř říká ano, materiálu a financí opravdu není ani tolik, aby se dalo říct dostačující. Na druhou stranu vás ohromuje vnitřní bohatství a dobré srdce, které překypuje a dává vám pocit, že dostáváte víc než umíte unést. Každý den vaříte na leteckém benzínu zvaném kerosin, který neuvěřitelně páchne, perete propocené prádlo v ruce levným mýdlem, které na oblečení zanechává skvrny, mordujete tucty komárů, co z vás sajou nejen krev, ale i trpělivost, koukáte ven kde stále prší a pršet nepřestává, posloucháte rádio, kde hlásí hurikány a tropické cyklóny jak na moří, tak na pevnině, sledujete televizi, kde běží kolem dokola dlouhé seznamy míst, kam je třeba dodat zásoby pitné vody, jídla, kde jsou evakuovaní lidé ze zaplavených měst, kde nejde elektřina, kde spadl most či někdo zemřel pod sílou vlny a jen těžko rozumíte tomu, že jste uprostřed a ještě hůř na tom jste, když se snažíte vymyslet, co s tím. Kudy vede cesta k pomoci ve větším měřítku. Máte kolem sebe šikovné lidi se zájmem pracovat, kteří mají rádi svoji zemi, ctí své rodiče, protože vědí, že jsou to jediní dva lidé tohoto druhu na světě a další už nebudou. Lidi, kteří vám naprosto bezprostředně a nezištně povídají své životní příběhy, popisují život na Fiji a poté pozorně poslouchají jak to vypadá a chodí v jiných zemích. Jean se živí jako taxikář. Za dodávku, kterou vozí lidi a vydělává musí zaplatit 15000 dolarů, splácí ji několik let a dříve než se mu to povede, by ji každý do puntíku zařadil mezi šroty na odpis. Po příjezdu ze Zélandu, kde byste podobné auto koupili za pár stovek dolarů a při porovnání platů, který je na NZ 10 dorarů/hod. minimální a 1 dolar na Fiji průměr, se vám zastavuje rozum. Takových situací bylo denně nesčetně. Každá vaše myšlenka směrem k možné pomoci, možnosti přivýdělku, importu auta, založení byznysu naráží velice záhy na úchylné opatření vlády, která maří činorodost lidí, podporuje uniformitu a topí peníze v černých dírách, pravděpodobně svých kapes. Adaptace na klima a počasí nám dala zabrat pořádně, ale adaptovat se do hostitelské rodiny šlo velice snadno. Cesta vedla přímo a my ji procházeli s očima dokořán, inspirovali se, učili, poznávali, snažili si zapamatovat, představit, co by se dalo převézt do našeho prostředí.... Velkou roli napříč životem Jeana a Geety hraje pověrčivost či víra v různé znamení, souvislosti a vykonané skutky. Jean je Ind vyznávající islám, Geeta věří v náboženství zvané hinduismus, dětem nechávají prostor pro vlastní volbu.

Tento článek o mezilidských vztazích by mohl být nekonečný, neboť celá kapitola s titulem člověk a jeho chování je svým obsahem nevyčerpatelná. Na závěr musíme zmínit, že jsme naše hostitele na týden opustili uskutečněným výletem na druhý ostrov Vanua Levu a poté se opět vrátili. Návrat do Lautoky byl ve znamení těšení se i přesto, že horečka Kuby se šplhala ke 38,5C a jeho zažívání protestovalo všemi směry a Verče se jen s námahou dařilo propolknout oteklým krkem tekutiny. Jeden den jsme proleželi společně, Kuba dostal na rozbitý žaludek mléko s citrónem a Verča na hnisavou angínu pila litry vody s citrónem, cukrem a solí. Natelké uzliny ji 2x denně potírali zlatem, které pak nosila na krku a i přes protest musela dodržovat zákaz pozorování se v zrcadle a ohmatávání bolavých míst s tím, že vše jak přišlo, zase odejde. Kombinací přírodních způsobů léčby a léků z Evropy se do odletu naše rány zahojily a bolístky byly téměř zapomenuty. Hádejte, pro co jsme se rozhodli poslední den, když bylo na výběr mezi výletem na ostrůvek a chvílemi v kruhu "rodinném"? Zvolili jste výlet? Kdepák, založili jsme našim přátelům emailové schránky, uvařili společnou českou baštu v podobě bramborových placek, upekli banánový koláč a rozloučili se dlouhým smíchu plným večerem.